Žena, kterou každý milovati musí

Tři slova, která si jednoho červnového dne roku 1877 poznamenal do deníku sedmadvacetiletý doktor filozofie Tomáš Masaryk, zdaleka nevystihovala, jak osudovou událost toho dne prožil. „Garyk, z okna,“ stojí trochu krypticky v zápise. Masaryk tehdy ještě nevěděl, jak se správně píše jméno, které si zanedlouho přidá k vlastnímu – a zcela jistě si neuvědomoval, že důsledky setkání jednou přepíšou běh českých dějin. Co naopak správně vytušil, byla skutečnost, že právě prožil fatální setkání, které změní jeho život.

U okna ve třetím patře penzionu rodiny Goeringů v Lipsku, kde už necelý rok bydlel, Masaryk rozechvěle vyhlížel příjezd mladé Američanky, která v domě byla ubytovaná deset let předtím během studií na zdejší vyhlášené konzervatoři. Sen o dráze klavíristky talentované Charlottě Garrigue překazilo ochromení ruky způsobené přílišným cvičením a teď po letech života doma na předměstí New Yorku ji to táhlo zpět do Evropy. Masaryk Charlottu vyhlížel rozechvěle proto, že se s ní sice do té doby nikdy nesetkal, ale mnohé o ní slyšel od svých domácích.

Vyprávěli mu o dívce z výjimečné rodiny, která měla z otcovy strany kořeny v jižní Francii a posléze v Dánsku, kam protestantský rod utekl v 17. století před náboženským pronásledováním. Z matčiny strany se Charlottin původ odvíjel od prvních anglických osadníků, kteří na americký kontinent dorazili na slavné lodi Mayflower. Tento původ udělal na potomka moravské kuchařky a slovenského kočího značný dojem, jak později řekl Karlu Čapkovi v Hovorech s TGM: „Jaká v tom je tradice životní a mravní energie!“ Spíše než její rodina ho ale přirozeně zajímala mladá žena, která se s velkou vášní zajímá o matematiku, hraje šachy, miluje Shakespeara jako „největšího básníka všech věků“ a čte německé autory a filozofy v originále.

Krátce předtím Masaryk odpověděl matce, která ho v dopise nabádala, aby už se konečně oženil, že nejspíš zůstane starým mládencem, protože dosud nepoznal dívku, jež by ho zaujala. Charlotta Garrigue toto smiřování se se staromládenectvím narušila. „Jak věci nyní stojí, tož vidím, že zvláštní charakter její na mne mocněji, než jsem zpočátku myslil, působí,“ píše Masaryk o „Miss Charley“ koncem června v dopise přítelkyni Zdence Šemberové. „Nevšední jasnost myšlenek, prostota mravů, jemnost chování ve společnosti a praktičnost v každém oboru. K tomu mocný zápal pro umění a vědu a mohutný cit pro dobro a krásno zdají se mi býti požadavky ženy, kterou každý milovati musí. Já věru pomyslil na to, že bych ji dovedl milovati.“ A milovati dovedl, podle vlastních slov i svědectví jejich společných dětí, do posledních dní jejího života. Charlotta Masaryková, od jejíhož narození uplyne tento pátek 170 let, byla rozhodně ženou zcela mimořádnou.

Vlídná, ale odtažitá

Když dnes oceňujeme Masarykovo rozsáhlé intelektuální dílo, oceňujeme – byť to možná nevíme – zároveň práci Charlotty Masarykové. Krátce po svatbě spolu začali pracovat na nové verzi jeho habilitační práce o sebevraždě a zahájili desítky let trvající partnerství dvou výjimečných myslí. „Ženu to zajímalo; to byla naše první spolupráce,“ říká TGM Čapkovi v Hovorech. „Já jsem se od ní naučil mnohem víc než ona ode mne. Dával jsem jí vědění, ale ona mne formovala.“ Podle Dagmar Hájkové z Masarykova ústavu a archivu Akademie věd ČR bylo nevyhnutelné, že se Charlotta stala nejbližší manželovou intelektuální partnerkou.

„Nikdy předtím se nesetkal s takovým intelektem, jasným viděním, mravní silou, to vše pro něj bylo naprosto určující,“ říká. „Radil se s ní o nejrůznějších krocích, dával jí všechno číst.“ Jak píše ve vzpomínkách vydaných v roce 1947 Josef Jaroslav Filipi, který jako student uměleckoprůmyslové školy docházel v devadesátých letech 19. století do rodiny Masarykových, „paní“ o této své práci často mluvila. „Hodně času mi zabírá, že musím všecko, co muž napíše, přečíst. Potom si o tom pohovoříme, a když se na všem dohodneme, pak to teprve může jít do tisku,“ říkala podle Filipiho záznamu. Jak připomíná Dagmar Hájková, pod pseudonymem Lorenzo psali Masarykovi rovněž společně hudební a literární kritiky do revue Naše doba. Vedle toho Masaryková publikovala samostatně v amerických novinách i českých časopisech.