Zpráva o křehkém světě

Kdo četl Hochy od Bobří řeky, musí si tu scénu pamatovat. Nejlepší z hochů Luděk vybíhá jako první na noční stezku odvahy k tajemnému močálu. Všichni ostatní napjatě čekají, až se vrátí. Když se tak stane, vypráví ostatním děsuplný příběh. Běží temným lesem, když za sebou uslyší podivný zvuk. Zrychlí, ale zrychluje i hluk za jeho zády. Dá se do běhu, ale stejně tak činí i jeho pronásledovatel. Až po chvíli mu dojde, že zvuk vydává plechová krabička se třemi hřebíky, kterou zapomněl v kapse. Za bílého dne by si šramotu ani nevšiml, ale samota a noc probudily fantazii a strach. Něco podobného teď mnozí cítíme taky: fakticky se řada věcí nezměnila, ale roste strach z neznámého. Fantazie spouští obavy, které by nás ještě nedávno ani nenapadly.

Příjemně se překvapit

Bylo těsně po 11. září 2001 a já jsem chystal reportáž v New Yorku. Sledoval jsem s napětím zraněné a šokované město. Chodil po ulicích, mluvil s lidmi, ptal se politiků a expertů. Každým dnem rostl můj obdiv k tomuto městu a jeho obyvatelům. Trpělivě snášeli strach, komplikovanou dopravu, čekání ve frontách, které do té doby skoro neznali, pomáhali si, chovali se k sobě hezky. Nebylo ojedinělé, že lidé připravili něco k jídlu a zašli za muslimskými sousedy, aby jim dali najevo, že pro ně není každý muslim teroristou. A já jsem nejednou zatoužil po tom, abych podobně někdy zažil svou zemi.

Stalo se to letos. První reakce české společnosti na příchod pandemie byla příkladná. Lidé zachovali klid a jeden druhému nabízeli pomoc. Sousedé vyvěšovali letáky, že pokud někdo v domě potřebuje pomoc, ať se ozve. Tisíce občanů různých profesí šily potřebným roušky, vařily pro ostatní obědy, roznášely nákupy, chodily pro léky, sháněly materiál na výrobu ochranných pomůcek. Zaměstnanci v domovech pro seniory opouštěli rodiny, aby se mohli starat o klienty a nehrozilo, že pendlováním mezi domovem a prací chytnou virus a nakazí své chráněnce.

Člověku došlo, že dlouho neměl důvod, proč být na svou zemi hrdý. Žije tu hodně milých lidí, kteří pomáhají druhým, ale vždy trochu působilo, že je to spíše navzdory těm ostatním. Nyní v sobě lepší stránku objevila většina společnosti a zdá se, že se jí nový obraz sebe sama zalíbil. Na chvíli jsme sejmuli oblíbenou roušku Švejka, která nás chrání před jakoukoli odpovědností, a nasadili jsme si roušku pomoci.

Jistě, vyrojila se celá řada příkladů, jež jsou k výše popsanému v protikladu. Nesmyslné volání policistů na lidi, kteří si na chvíli sejmuli ochranu tváře, tu a tam hádky ve frontách, nadávání na kdeco. Ale vše závisí na úhlu pohledu. Jde o to, jaké příběhy chceme o sobě vyprávět, jací chceme být. Tím, že se víc než obvykle mluví o tom, jak si lidé pomáhají, vytváříme novou normu. Selhání je pak odchylkou od této normy, ne standardem. A už v tom je jistý pokrok.

Na dlouhodobých nedostatcích společnosti se nemění nic, jen vidíme, že jsme schopní sami sebe příjemně překvapit.

Má to občas i nečekaný rozměr. Lidé z různých koutů Česka mi například píší, že ono slavné šití roušek vytvořilo sítě spolupráce i mezi lidmi, kteří se donedávna buď neznali, případně byli rozděleni politikou. Nemůže být řeč o nějakém padnutí si do náruče, zakopání hlubokých příkopů, ale minimálně se lidé setkávají za jiných okolností než u hádek o podobu vlády.

Skutečné štěstí

Koronavirové období ale přináší i méně příjemné zážitky. Například podivný pocit z absence výhledu jasného konce. Většinou máme dojem, že víme, kdy něco začne a skončí. Tušíme, jak dlouho budeme studovat, kdy se vydáme nadšeně na dovolenou a kdy se z ní smutně vrátíme do práce. Už jako děti se naučíme, že týden má sedm dní, rok tři sta šedesát pět dní. Dokonce počítáme s vlastním skonem, byť na něj raději nemyslíme. Vědomí jasné ohraničenosti nám dává pocit jistoty, jakéhosi řádu. A najednou je tu neviditelný problém, u kterého nikdo netuší, jak dlouho a jakým způsobem nás bude omezovat.

Co si to vlastně ten virus dovoluje? V našem skvělém světě, kde se zdá, že máme vše pod kontrolou? S velkým údivem posloucháme, že vědci nemají okamžitě lék. Přece jsme si zvykli, že skoro na všechno existuje nějaká pilulka, tak nám ji prostě dejte, ať zítra můžeme konečně vyrazit klidně ven.

Jak nám mohl vzít jistotu neviditelný nepřítel? Drtivá většina lidí osobně nezná nakaženého člověka. Přesto kdekdo cítí obavy. Někdo se bojí, že onemocní on nebo jeho blízcí. Jiný, že přijde o práci. Další, že mu epidemie zničí živnost. Většina vlastně čeká na problém, tuší ho, ale zatím nevidí. Fantazie se rozbíhá a někdy se pojí s pocitem studu. Nic mi není, vše zatím funguje, lidé zažívali a zažívají mnohem větší dramata. Čeho se tedy vlastně bojím?

Křehkosti. Jedno z nejčastěji znějících slov v poslední době. Když si povídáte s knižními nakladateli, se stavaři, novináři, hudebníky, sociálními pracovníky atd., vždy slyšíte: Víte, ten náš obor/svět je takový křehký… Někdy je ona křehkost dána tím, že chybějí úspory na horší časy. V Česku se většinou dělají věci levně, protože lidé nemají dost peněz. Není tak na spoření do časů krize. Platí to o knihách, médiích i drobných živnostnících (ne o všech, samozřejmě). Sociální služby tu fungují jen díky tomu, že lidé pracují za mimořádně malé mzdy. Není jich však zároveň ze stejného důvodu dostatek, takže stačí, když pár sociálních pracovníků onemocní a je problém. Nemluvě o samoživitelkách, sociálně vyloučených, lidech s různým handicapem.

Virus je možná neviditelný, ale ona křehkost se zhmotnila výrazněji a silněji než dosud. Vnímáme ji teď všude – křehký je svět seniorů, partnerských vztahů, křehké je naše místo ve společnosti… Možná, že na to všechno brzy zapomeneme, ale třeba nové poznání změní náš přístup k některým „jistotám“.

Jako provokace pak zní stále se opakující výzvy, že se má krize využít k osobnímu rozvoji. Velká část občanů může o volnu jen snít. Někteří chodí i nadále do zaměstnání, jiní pracují z domova. Starají se navíc o děti, přemýšlejí, jak zaopatřit rodiče, kteří jsou mnohdy daleko a přímo k nim ani nemohou. Pokud někdo má volno, proč by si ho nemohl užít bez jasného programu? Mnohé stresuje už samotná nejistota a teď ještě nejsou dostatečně dobrými lidmi, když nestihli rozvíjet svou osobnost? Každý jsme jiný, procházíme různými pocity, reakcemi, zapomeňme tedy na univerzální rady, co se sebou dělat.

Já jsem si například potvrdil již delší čas rostoucí podezření, že potřebuji kontakt s lidmi víc, než jsem si připouštěl. Od dětství bojuji se svojí introverzí, užívám si samotu, čím je společnost kolem mě větší, tím obyčejně bývám tišší. Přesto mi nyní chybějí lidé. Dokonce mi samovolně vyvstávají v mysli věci, kterých si normálně tolik nevšímám. Pravidelná rozmluva s paní v naší trafice, smích v redakci, nezávazná řeč při čekání na kávu. Z kolika obrazů je složený lidský příběh. Často se teď mluví o trasování nakažených. Je to vlastně hledání cesty našeho života. Technologie dokážou zachytit, kdo nám do něj vstoupil, nicméně je to jen chladný údaj. Pouze my dovedeme posoudit, jak velkou stopu v našem životě dotyčný zanechal.

Zpětně nám dochází, jak i náhodné setkání je pro nás podstatné. Třeba i cizí člověk může prohodit, že máme na sobě něco hezkého, líbí se mu naše práce, poděkuje za knihu, kterou jste mu podali ze země, kam spadla. To všechno dovede ovlivnit náladu. Jeden úsměv změní náš den k lepšímu.

Úsměv a stisk ruky. Banální úkony, které denně provádíme bez větší úvahy. Dnes oba patří mezi věci, jež mi hodně chybějí. Všiml jsem si několika příspěvků na sociálních sítích, v nichž jejich autoři doufají, že tato krize zruší podávání rukou. Mně to ale přijde jako mimořádně silný spojovací prvek. Dříve se uzavíraly obchody stisknutím ruky, mělo to stejnou váhu jako podepsání smluv. Vinnetou a Old Shaterhand si vznešeně podávali ruce. Skauti si při pozdravu propletou své levice.

Společnost potřebujeme, protože potřebujeme vnímat odraz vlastní existence v ní. Vybavil se mi nedávno silný závěr knihy Útěk do divočiny, kde před lidmi a civilizací prchající Christopher McCandless umírá uprostřed lesů Aljašky a zapisuje si do knihy: „Štěstí je skutečné, pouze je-li sdíleno.“

Důvěra ve stát

Do hry však vstupuje řada otázek, úvah, které za normálních okolností neřešíme. Jaký je vlastně můj vztah ke státu? Jakou mám k němu důvěru? Pro svobodně smýšlejícího občana není příjemné přijímat příkazy a zákazy od úřední moci. Rouška je sice symbolem ohleduplnosti, ale ať chceme nebo ne, je také symbolem moci státu. A máme ho přímo na tváři, na ústech, kterými vyjadřujeme svou svobodnou vůli. Stát na nás navlékl znamení, jež pod hrozbou trestu nesmíme sejmout. Pakliže to přijímám, neprokazuji svou poddajnost, lokajství?

Odpověď je v tomto případě celkem jednoduchá, protože jde o ochranu před nemocí. I kdyby se později ukázalo, že roušky nezafungovaly, tak mi to nevadí. Teď prostě skutečný dopad roušek neznáme a vyjadřujeme jimi ohleduplnost k druhým. Přesto je to zvláštní pocit. A ten ještě umocňují další kroky, které nás mají ochránit. Sledování našeho pohybu prostřednictvím technologií, pátrání, s kým jsme se potkali, pokud existuje podezření, že jsme nemocní.

Každým dalším krokem stát odhaluje nové možnosti, jak nás mít pod kontrolou. Nemoc, nákaza, virus… to je velmi silný a nebezpečný argument. Co je lidstvo lidstvem, je hrozba šíření nemocí ideální „zbraní“ pro ovládání lidské mysli. Využívali ji antisemité, rasisté, ale také třeba odpůrci pomoci uprchlíkům. Když se lidé bojí nákazy, jdou často jiné instinkty stranou. Hlavně nás ochraňte.

Čeho všeho bychom byli ochotni se vzdát, pokud bychom výměnou za to získali jistotu „nenákazy“, tedy bezpečí? Pakliže bychom měli každé ráno nahlásit úřadům, kam se ten den chystáme, a večer odevzdat soupis jmen lidí, se kterými jsme se sešli, udělali bychom to s příslibem, že pak zmizí viry či například teroristické útoky? V reportáži České televize promluvila německá kapacita, ředitel Univerzitní kliniky Essen Jochen Werner, který si stěžoval, že stát málo sleduje občany. „Pravidla ochrany osobních dat vedou ke ztrátě informací, které mohou zachraňovat životy.“ Kdo najde sílu to zpochybňovat? Tady jde přece o lidské životy! A říká to lékař! Nepochybně by mnoho lidí souhlasilo s trvalým omezením své svobody a používalo nejhloupější argument na světě: když jste neudělali nic špatného, tak se nemáte čeho bát, ne?

Stát na sebe během jednoho měsíce strhl nebývalou moc a odpovědnost. Zatím se hlásí jen k té moci, odpovědnost nepřijímá, tu nesou „okolnosti“. Když Andrej Babiš mluví o investicích, říká: Já dám, rozhodl jsem… Jakmile lidé kritizují nějaký krok vlády, Babiš řekne: Já bych rád, ale epidemiologové nedovolí.

Nastala paradoxní situace, že na dalších krocích vlády se stali závislými zejména ti, kteří si cení své nezávislosti. Stát jim zakázal vykonávat činnost, čímž se tak trochu ocitli v jeho moci. Stačí špatně nastavit pravidla podpory a zahynou ti či oni. Anebo lze snadno pomoci těm, kterým se pomoci chce. Úspěch teď nezávisí na vlastní aktivitě a schopnosti, ale na vůli státu.

Posiluje se dojem, že stát z nějaké podstaty automaticky ví, co se má udělat. Ale to je nesmysl, protože stát vedou politici s omezenými znalostmi. To není kritika současné vlády. Každý má omezené znalosti. Kritika současné vlády je, že si to nepřipouští. Že koncentruje veškeré rozhodování do hlav pár mužů.

Přitom jsme více než kdy jindy svědky toho, jak nahodile se tady vládne. Vidíme, že onen všemocný stát o problémech svých občanů ví nebývale málo. Až nyní zjišťoval výbavu nemocnic, neměl pořádný pandemický plán, nebylo jasné, kdo má co řídit, podpora živnostníků, kulturních institucí nebo firem zasažených zmražením ekonomiky se mění tak rychle, že nikdo netuší, co vlastně platí.

Čím silněji se ukazuje, že vláda nemá události pevně v rukou, tím rezolutnější je. Na jedné straně slibuje miliardy, na druhé označuje kritiky za blby. Otevření hranic není pro vládu ani téma, protože, jak říká Babiš, kdo by chtěl jet z naší země ven? Tolik projevů necitlivosti k lidské svobodě, tak málo pokory.

Být silnější

To vše zvyšuje ony zmiňované obavy a pocit křehkosti. Naději proto nevidím v posilování státu, a tím pádem v posilování Andreje Babiše. On je tou plechovou krabičkou, v níž chrastí hřebíky a která leká při každém pohybu.

Perspektivu vidím v silnější společnosti. Nejde o abstraktní termín, každý si ji můžeme představit podle toho, s kým se vídáme. Když já slyším o problémech živnostníků, myslím na majitele elektra v Mnichově Hradišti, se kterým jsem si před lety chvíli povídal o jeho práci, starosti restaurací a kaváren se mi spojí s kavárníkem z Mého šálku kávy, kam rád chodím, obavy divadel se mi promítají do Dejvického divadla, kde mám přátele, nejistota knižních nakladatelů mi zní hlasem Paseky, která mi vydala knihu, náročné vzdělávání dětí vidím očima svého svědka na svatbě, jenž řídí gymnázium, zavřené knihovny mají podobu té z Třince, kde jsem měl debatu, lidé v první linii jsou pro mě tváře kamarádů sloužících v nemocnici…

Konkrétní tváře, za kterými se řadí další a další. Ti všichni zástupci křehkého světa by měli dostat šanci být silnější. Ne stát.