Jedna školácká chyba a polské účtování s bývalou vládou se zadrhlo

Když se Tuskova vláda chopila na přelomu roku v Polsku moci, slibovala (mimo jiné) velkou očistu polského státu, velké zúčtování. A podstatná část polského voličstva s tímhle plánem souhlasila. Osm let vládnoucí strana Právo a spravedlnost, hlavně ve své snaze dostat pod kontrolu justici, stvořila celou řadu nových institucí, a ty stávající obsadila svými lidmi, často proti regulím. Je lehké poznat, kdo je dobrý soudce a kdo činovník připravený sloužit. Vyměnit tyto soudce a prokurátory byl první vytyčený cíl. Ten druhý mířil na dobře známou a nepříliš komplikovanou korupci. Část politiků PiS ve druhém funkčním období ztratila zábrany, dotace plynuly spřízněným lidem či rovnou příbuzným, pokud (nekompetentní) spříznění a příbuzní nezasedli v dozorčích radách státních firem.

Existuje kauza, kde se tohle všechno protíná, a jmenuje se Fond spravedlnosti. Už jsme tu o ní psali, ve zkratce: jedna z bývalých vládních ministran, Suverénní Polsko (SP), která je zcela závislá na PiS, avšak nechtěla by být, se rozhodla zpronevěřit peníze z ministerstva spravedlnosti a díky nim se dostat k politickému kapitálu. To alespoň ukazuje řada novinářských zjištění a podobného mínění je i prokuratura. Ministrem spravedlnosti (a navíc šéfem SP) byl Zbigniew Ziobro, hlavní strůjce údajné reformy a největší zastánce tvrdého kurzu proti tehdejší opozici a vůbec proti občanům, kteří s ním nesouznějí. Prokuratura si také vytipovala politika, který se měl na zločinech podílet a který by se mohl stát korunním svědkem. Pro Marcina Romanowského si také došla. A pak se začalo prokurátorům všechno bortit.