O převléknutí kabátu

Christopher Hitchens zvaný Hitch - novinář spojený s časopisy  The New Statesman,The Nation,Vanity Fair,Slate a dalšími - podlehl rakovině patnáctého prosince minulého roku, jen tři dny před Václavem Havlem. Z mediálního ruchu, který následoval, by se mohlo zdát, že ti dva byli pro anglicky mluvící svět stejně významní, nebo dokonce že Christopher Hitchens (1949) byl o něco důležitější než Havel.

V dopisech čtenářů v minulém čísle The Times Literary Supplement se nad tím pozastavila novinářka Mary Kennyová, manželka britského válečného reportéra Richarda Westa. Podle ní byl Hitchensovi věnován neúměrně velký prostor na úkor Havla jen proto, že dokázal být dostatečně „povrchní“ na to, aby se stal mediální celebritou. Za  důkaz Hitchensovy tendence k zjednodušeným a efektním tvrzením Kennyová považuje jeho mezinárodní bestseller z roku 2007 God Is Not Great (Bůh není velký), který mu vynesl slávu a jímž se zařadil po bok v současnosti asi největšího kritika náboženství Richarda Dawkinse.

Christopher Hitchens, který byl stejně jako Richard Dawkins produktem anglických internátních škol ještě v dobách jejich pochmurné slávy (sám přiznává, že tu lze najít souvislost), nebyl jen nevěřící. Byl ateistou, který zuřivě kritizoval všechny projevy náboženství a považoval je za zlo.

„Být nevěřící neznamená pouze mít otevřenou mysl. Je to dobrovolné přijetí nejistoty, která je dialekticky spojená s odmítnutím totalitního principu, v mysli, stejně jako v politice.“

Mary Kennyová ale nezmiňuje to, pro co byl v posledním desetiletí svého života bývalý levičák, trockista, přítel disidentů a stylisticky vytříbený odpůrce mocných, kritizován nejčastěji. A to hlavně svými přáteli. Totiž překvapivý politický a lidský obrat, který Christopher Hitchens najednou učinil před spojeneckou invazí do Iráku. To, jak se radikálně a skoro s opovržením rozešel se vším, za čím celý předchozí život stál, a připnul si kokardu v barvách George W. Bushe.

I tady se ostatně setkává s Václavem Havlem. Stejně jako Havel nebo Michnik byl i Hitchens počátku minulé dekády odpůrci americké zahraniční politiky jmenován jako jeden ze skupinky Bushových „užitečných idiotů“ (ve své vzpomínce na Havla o tom v posledním The New York Review of Books píše překladatel Paul Wilson).

Na Hitchensově konverzi je zajímavé hlavně to, jak o ní tento kovaný debatér a dialektik ve svých memoárech sám píše, jak ji interpretuje.

Jeho první teorie se týká nutnosti odporovat zlu. Problémy v zemích jako je Irák, Afghánistán nebo válečná Bosna, vnímal z pohledu pěšáka. Například válku v zálivu považoval za vrchol politického cynismu a patřil k jejím nekompromisním kritikům (hlavně proto, že vítězná mocnost nechala Saddáma u moci), dokud se osobně nevypravil do severního Iráku a neviděl, nakolik se díky intervenci zlepšila situace Saddámem vybíjených Kurdů.

Během let, které následovaly a kdy nepřestal být ve spojení s iráckou opozicí, pak Hitchens dospěl k přesvědčení, že Saddám je nebezpečný psychopat, který není přístupný racionálním argumentům, ani pokud se jedná o jeho vlastní záchranu. A že je třeba se ho za každou cenu zbavit.

Přiznává, že vojenská akce byla zpackaná, ale nezpochybňuje vůbec motivy, které k invazi vedly. Problém je v tom, že ve svých argumentech vůbec nezmiňuje ropu. Ani průkazně falešné tvrzení Bílého domu, že Saddám Hussajn měl prsty v 11. září 2001. Neprokázané podezření, že diktátor vlastnil zbraně hromadného ničení, se snaží podepřít podivnými „nálezy“, které v „osvobozeném“ Iráku viděl na vlastní oči.

Hitchensovi kritici, například Ian Buruma, který memoár recenzoval, nepodezírají svého přítele z naivity, ani z toho, že by mu najednou přestal fungovat novinářský instinkt. Jeho opomíjení známých faktů je podle nich spíš důkazem vědomé manipulace, kterou chtěl sám pro sebe i navenek ospravedlnit svůj překvapivý krok.

Že si jím nebyl příliš jistý, je zřejmé hlavně z příběhu o padlém vojákovi. Hitchens musel cítit, že jeho argumenty plavou na vodě, a aby jim dodal váhy, sáhl po sentimentu, na který je americká (možná kterákoli) společnost zvlášť citlivá. Ke kapitole o Iráku přilepil srdceryvný dovětek o vzdělaném, chytrém a nesmírně upřímném americkém chlapci, jenž se ze smyslu pro spravedlnost (který v něm vzbudily hlavně Hitchensovy články) nechal v Iráku dobrovolně zabít. „Dokud Amerika rodí takové syny,“ píše Hitchens, „nemusíme mít o ni strach.“

Má-li ironik a (podle svých vlastních slov) skeptik Hitchens zapotřebí zbraně tak silného kalibru, musí to znamenat jen jedno: je si svým argumentem značně nejistý.

O něco pravdivěji zní jiné Hitchensovo vysvětlení, totiž že jeho příklon ke konzervatismu může souviset se stárnutím. Říká asi toto: po všem, co jsem viděl a zažil, už nemohu věřit na „zářné zítřky“. Od toho se odvíjí nejen větší tolerance, ale i přesvědčení, že ze dvou zel je třeba volit to menší.

Svou roli tu může hrát i to, že Hitchens, coby syn důstojníka britské armády,  hrdiny z 2. světové války, se k stáru vrací k hodnotám, ze kterých vzešel a proti kterým se v mládí vymezoval.

Osobně vidím ještě jeden možný důvod. Novináři, i ti nejlepší, jsou náchylní k vyhoření. Je těžké udržet mysl čerstvou, zvědavou, nezaujatou a vtipnou a přitom vyprodukovat každý den nejméně tři tisíce slov - což bylo Hitchensovo nejmenší penzum po několik desítek let. Možná, že Christopher Hitchens potřeboval prostě nakopnout.  Vyzvat sám sebe na souboj. Chytit nový dech. Vyvolat radikální reakci, aby se obrodil.

I z toho hlediska je kniha Hitch-22 fascinující a poučná. Jako popis jednoho procesu. Christopher Hitchens totiž určitě není první, ani poslední stárnoucí intelektuál, který po životě zasvěceném kritice mocných podlehl pokušení a začal sám s mocí flirtovat.