Dmitrij Muratov: Naším úkolem je popsat korupci, ne dostat všechny do vězení

Jedním ze dvou letošních laureátů Nobelovy ceny míru je Dmitrij Muratov. Ruský novinář a někdejší šéfredaktor deníku Novaja Gazeta ji v pátek dostal spolu s filipínskou novinářkou Mariou Ressa; nobelovská akademie to zdůvodnila jejich bojem za svobodu slova. Novaja Gazeta je nezávislý deník, který Muratov spoluzakládal v roce 1993. List píše otevřeně o fungování ruského státu - a právě investigacemi o zneužívání moci, korupci a porušování občanských práv je nejznámější. A je to také důvod, proč jeho redaktorům hrozí neustálé nebezpečí. U příležitosti udělení Nobelovy ceny míru připomínáme následující rozhovor s Muratovem: 

Těžko bychom v Rusku hledali známější nezávislé médium, než je Novaja Gazeta. Od svého založení v roce 1993 tyto noviny zveřejnily množství investigativních článků, které odhalily korupci vysokých státních úředníků, kriticky informovaly o válkách v Čečensku a na Ukrajině nebo třeba o potlačování svobod homosexuálů. Za svoji práci byli novináři z Nové Gazety na Západě oceněni nejvyššími novinářskými cenami; zároveň za ni šest redaktorů deníku zaplatilo životem. Nejznámější z nich byla Anna Politkovská, která byla v roce 2006 v Moskvě zastřelena. Legendární kritické noviny v letech 1995 až 2017 řídil šéfredaktor Dmitrij Muratov, který dnes nadále působí v jejich vedení. O posledním roce jeho šéfredaktorování vznikl dokumentární film Novaja, který byl letos uveden na festivalu Jeden svět. Muratov se festivalu zúčastnil a během návštěvy dal Respektu rozhovor o výkonu novinářské práce v autoritativní a nedemokratické zemi.

Jste nejznámější nezávislý deník v Rusku, který už existuje 26 let. Jak to, že…

…že nás ještě nezavřeli? Na tuhle otázku jsem odpovídal už opravdu mnohokrát. Řeknu vám to takhle – možná by bylo lepší, kdyby nás byli zavřeli. V tom případě by stále ještě byli naživu novináři Jurij Ščekočichin a Anna Politkovská, žil by Igor Dominikov, Stas Markelov, Nasťa Baburovová a Nataša Estěmirovová. Když umřela Anna, svolal jsem lidi a navrhl jsem, že to zavřeme, protože naše redakce je nebezpečná pro lidské životy. A to bylo poprvé za dlouhá léta, kdy mě redakce nepodpořila. Tehdy přišel jeden z akcionářů Michail Gorbačov a řekl: Na památku Anny musíme dál pracovat. Tak jsme ho poslechli. V té době Gorbačov trávil s redakcí hodně času a podporoval nás.

Proč vás tedy dosud nezavřeli?

Byla proti nám podniknuta řada represivních opatření, ať už zmíněné vraždy či zatýkání dalších kolegů. Měli jsme sto soudních pří a deset důkladných prověrek. Co nás drží nad vodou, je to, že jsme od státu nikdy nevzali ani kopějku. Nejdůležitější je, že vláda si uvědomuje, že nás podporují lidé, že nás mají rádi a důvěřují nám. Je možné zavřít noviny, ale těžko zavřít celou cílovou skupinu.

V dokumentárním filmu Novaja říkáte, že vláda je svým způsobem ráda, že existuje opoziční médium, jako je Novaja Gazeta, protože se dozví, co si myslí opoziční intelektuálové.

Na otázky, které jsou směřovány k tomu, co si myslí Putin, nedokážu odpovědět. Asi všechny zklamu, ale já opravdu nevím, co si myslí. Nevím, jaké má úmysly. Je možné, že se smířil s tím, že existujeme, ale je i možné, že proti nám něco chystá. Kromě toho nám vláda čas od času nabízí i spolupráci. V Rusku je dnes většina sdělovacích prostředků jakýmsi obslužným prostředkem pro vládu, zatímco my sloužíme pouze veřejnosti. Někdy ale vznikají situace, kdy je potřeba, aby veřejnost i vláda podnikala společné kroky. Například s podporou vlády jsme se pustili do projektu návrhu a posléze realizace památníku stalinským obětem. Začalo to tím, že naše noviny napsaly dopis Putinovi, že v Moskvě není žádný památník obětem stalinských represí. Nejdřív to byl Medvěděv a potom i Putin, kteří to podpořili. A my samozřejmě tu ideu nezavrhli jen proto, že ji podporují Medvěděv a Putin; nejsme pitomci. Památník dnes stojí, to je důležité.

Když je deník nezávislý a je vlastně v neustálé opozici, musí si dát pozor, aby nepřestal být objektivní a nestal se aktivistickým. Abyste nebyli pouze „antiputin“…

My nejsme objektivní noviny. Jsme vášnivé noviny. Jsme noviny, které se nestydí za svoji lásku a nenávist. To se ale netýká našich investigací. Ve všech velkých investigativních kauzách v Nové Gazetě vždy zkoumáme všechny úhly pohledu. Všem, koho se naše vyšetřování týká, posíláme pozvání na rozhovor. Vždy se ptáme na všechny důležité otázky. Abyste mi rozuměl: my jsme médium silných emocí, zároveň ale nikdy nebudeme vystavovat lidi nebezpečí. Naši novináři jsou vystaveni nebezpečí, naše zdroje nikdy. Ty chráníme, nikdy neprozrazujeme jejich identitu. Po smrti Politkovské jsem seděl s Václavem Havlem. Řekl mi, že riskovat můžete, ale jen sám se sebou. S tím souhlasím.

Zmínil jste, že jste měli sto soudních procesů. Vedete nějaký právě teď?

Nedávno jsme jeden prohráli. Jsme přesvědčeni, že pravda je na naší straně, ale je to soudní proces a prohráli jsme. V naší zemi bohužel platí, že pokud se soud dotýká státních orgánů, soudy jsou na straně státu. Teď nás ale čeká jeden velký soudní proces. Poslední rok jsme dělali velkou investigaci, která se týkala mučení vězňů. Zveřejnili jsme videomateriál přímo z vězení, který ukazuje, jak drasticky je ve vězení mučen Jevgenij Makarov. Poté, co jsme video zveřejnili, bylo deset dozorců zavřeno do vězení. Takže my soudíme je, ne oni nás. Tahle tendence se mi líbí.

Jaký poměr soudů vyhráváte?

Dá se říci, že většinu vyhráváme. Máme dobré právníky.

Čeho se týkal ten poslední prohraný soud, který jste zmínil?

Zveřejnili jsme podezření z korupce u šéfa ruských železnic Vladimira Jakunina a jeho syna. Bohužel jsme nemohli před soudem prokázat pravdivost jedné informace, protože jsme byli vázáni ochranou zdroje, a naše noviny tak soud prohrály.

Je vůbec možné vyhrát soudní spor, kdy proti vám stojí vysoký člen státní správy?

Naším úkolem není dostat všechny do vězení. Naším úkolem je ukázat, jak probíhají korupční procesy. Stát má ozbrojené složky, policii, FSB, kterými chrání sám sebe. My ale máme vliv na jejich reputaci. V současném propojeném světě žádná věc nezůstane nepovšimnuta. Stačí malá zmínka v Nové Gazetě a přečtou si ji miliony lidí. Lidé, kteří okrádají miliony jiných lidí, si myslí, že se o tom nikdo nic nedozví. A pak jim najednou přijde esmeska: přečtěte si v Nové Gazetě o ruské stopě v kauze Panama Papers. A pak už nikdy nemůžou být v klidu. Rozhodně to není o tom, abychom někoho hnali na šibenice. Pro nás je důležité, aby se lidé věci dozvěděli. To vědomí funguje jako protijed.

Novaja Gazeta vznikla tak, že skupina redaktorů v roce 1993 odešla z deníku Komsomolskaja Pravda a založila si vlastní noviny. Kde se vzaly vaše vysoké novinářské standardy? Jinými slovy, kdo vás v postkomunistickém Rusku naučil novinařině, kterou provozujete?

Komsomolskaja Pravda byly v 80. letech noviny, které představovaly skutečné hodnoty, to nebyl žádný bulvár. Pracovali tam fantastičtí novináři jako Jaroslav Golovanov, Jurij Rost nebo Vladimir Sněgirev, který psal reportáže z války v Afghánistánu a byl jejím velkým kritikem. Nebo Kim Kostěnko a jeho žena. To jsou lidé, od kterých jsme se učili. V té době jsme měli náklad 24 milionů a ty noviny četla celá země. Naše cesty se pak rozešly. Z Komsomolské Pravdy se staly populární noviny pro široké masy, my jsme odešli. Bylo nás myslím 46. Byl to jediný rozkol na ruské mediální scéně, po kterém zůstaly naživu oba dva tituly.

Jak se v Rusku změnila média za těch 26 let, co jste byl šéfredaktorem?

To je důležitý dotaz – já sám si odpovídám, že dost tragicky. Hodně se toho změnilo v posledních letech po událostech na Ukrajině. Začala fungovat státní propaganda, která představuje úplně jiný obraz reality a dokázala přesvědčit lidi, že na Ukrajině dochází k ukřižování nevinných dětí, že jsou tam banderovci a vrazi a podobné zmanipulované informace. Naše společnost této propagandě uvěřila - a to má za důsledek, že nám se zmenšila cílová skupina. Propaganda vyhrála nad nezávislými zdroji a nás začali označovat za zrádce. My jsme totiž byli kategoricky proti válce. Ve válečných oblastech jsme měli dvanáct reportérů v neprůstřelných vestách a helmách. Jsme svědky toho, že náš národ je učen, aby si zvykl na válku. Tahle propaganda války se zdá být místy silnější, než jsme my. Ale zdá se mi, že tohle období snad končí. A myslím, že to je i naše zásluha. Lidé si začali uvědomovat, že vlastenectví není o tom ubližovat někomu jinému, ale dělat něco dobrého pro sebe.

V posledních letech se v Rusku objevila nová nezávislá média, investigativní projekty jako Bellingcat a Insider, je tu také Dožď a Meduza. Dá se tvrdit, že se v Rusku postupně šíří nezávislá žurnalistika?

Určitě nejsme jediní. Mám velkou úctu ke všem těm, které jste vyjmenoval. Jsou tu nové zdroje jako třeba The Bell, Meduza, nový projekt, který se jmenuje Projekt, New Times - a samozřejmě Dožď. Pak také Navalného protikorupční fond FBK. A nesmíme zapomenout na rozhlasovou stanici Echo Moskvy, která má miliony posluchačů. Nejsme sami a navzájem se posilujeme. I díky podpoře nezávislých sdělovacích prostředků se do rad moskevských městských částí dostalo nejméně tři sta zastupitelů z řad nezávislých kandidátů.

Jaká je šance, že v Rusku nastane hlubší změna? Dle průzkumů má Vladimir Putin momentálně rekordně nízkou popularitu kvůli penzijní reformě, která zvýšila věk odchodu do důchodu. Na druhou stranu masové protesty na náměstích, které probíhaly v roce 2012, tu dnes nevidíme.

Moc plive do tváře lidu a národ si to nenechá líbit. Ale veřejnost nemá politickou sílu, ke které by se chtěla přimknout. K tomu navíc začalo omezení internetu. Já si myslím, že změny možná nebudou vypadat tak jako dřív, tedy velké protesty na náměstích. Ale že to přijde s novým myšlením mileniálů a ještě mladší následující generace, která teď dospívá. To jsou lidé, kteří nemají nostalgii po Sovětském svazu. Naše současná vláda se snaží leštit a vyšperkovávat minulost, místo aby pracovala na budoucnosti. Ale mladá generace si přeje lepší budoucnost. To je asi ten hlavní konflikt.