Část lidí se dodnes nesmířila ani s Velkou francouzskou revolucí

„Lidé cítí potřebu dát se do pohybu, jakýmkoli směrem.  Naštěstí vyhrál směr, který nabízí Emmanuel Macron - a který z nabízených možností opravdu skýtá největší naději,“ říká spisovatelka a novinářka Magdaléna Platzová, která žije ve francouzském Lyonu. 

Jaká panuje po volbách nálada? Je radostná, nebo je spíš znát, že Macron vyhrál i díky tomu, že ho lidé volili jako menší zlo?

Já můžu mluvit jen za Lyon a naši čtvrť. Hned po výsledcích jsem chodila po městě a bavila se s lidmi, ptala jsem se jich, jak se cítí. Ale neměla jsem moc štěstí na voliče Macrona; narážela jsem na ty, kteří nechtěli volit ani jednoho z kandidátů. Asi se jim ulevilo, že nevyhrála Marine Le Pen, nicméně velkou radost neměli.  Jenomže je pravda, že když chodím venku s dětmi, potkávám jen určitou skupinu lidí, většinou studenty, nezaměstnané, nebo důchodce… Ti, kdo dnes skutečně oslavují, patří spíš  do jiné skupiny: jsou to ambiciózní lidé, mladší a mladí profesionálové, kteří to chtějí někam dotáhnout, a tato země jim to už dlouho neumožňuje. Například můj manžel pracuje v mezinárodním ústavu pro výzkum rakoviny, který patří pod Světovou zdravotní organizaci, a tam se radovali velmi. Kdyby vyhrála Le Pen, sama existence ústavu by byla zřejmě ohrožena.

A neradují se určitě ani ti, kdo volili v prvním kole Mélenchona…

Ano. Do druhého kola voleb pak většinou vůbec nešli, anebo hodili do urny prázdný lístek, takzvaný bílý hlas.  Ve druhém kole byly „bílých hlasů“ čtyři miliony a dvanáct milionů registrovaných voličů se nedostavilo. Pokud tihle lidé přece jen volili Macrona, tak jen proto, aby nevyhrála Le Pen, na zapřenou. Hodně se o tom psalo.

Ve větších městech byla Macronova podpora vyšší než pro Marine Le Pen?

Určitě. Zajímavé bylo sledovat voličské preference i v jednotlivých obvodech. V Lyonu máme dvě bohaté čtvrti, šestý a druhý obvod. Tam v prvním kole suverénně zvítězil Fillon, navzdory odhaleným skandálům. Znamená to, že existuje loajální voličská základna, která volí kandidáta svojí strany, ať je jakýkoli. Druhý byl Macron a pak Mélenchon, Le Pen tu měla mizivou podporu. Dokonce ani v chudších čtvrtích a na předměstích nijak nebodovala, tam sklízel úspěchy právě Mélenchon. Marine Le Pen měla největší podporu na jihu Francie, kolem Nice nebo v Camarque - a potom na severu, kde bývalo nejvíc průmyslu. Volí ji nejvíc venkov, kde jsou lidé izolovaní a bojí se všeho, co přichází odjinud.

Proti vítězství Macrona se prý konaly i protesty.

V Lyonu jsem nic takového nezaznamenala, ani v novinách se o tom nepsalo. Viděla jsem den po volbách oslavy výročí konce druhé světové války, to bylo vše. Větší demonstrace pod heslem „Ani Le Pen, ani Macron“ byly po prvním kole voleb. Nevím, proč by teď ještě někdo demonstroval. Na rozdíl třeba od Trumpa vyhrál Macron naprosto nepochybně a je třeba šetřit síly k nadcházejícím parlamentním volbám.

Bude země po volbách přece jen soudržnější, přináší Macron naději? Nebo zůstane rozpolcená?

Celá Macronova kampaň je postavená na naději. Slibuje, že Francii sjednotí a smíří. Země je už dlouho ochromená, jedna část táhne dopředu a druhá vší silou brzdí. Zákony to umožňují.  Francie je sociální stát, existuje tu velká ochrana zaměstnanců, silné odbory, které mají moc vyhlásit stávku i v případě, že by chtěl stávkovat jen zlomek zaměstnanců.  Při současném stavu ekonomiky a velké konkurenci si menší firmy už ani nemohou dovolit najímat lidi na normální smlouvu, protože neexistuje způsob, jak je legálně propustit. Odstupné, které propuštění zaměstnanci požadují, může menší firmu položit. V podstatě propustit zaměstnance, a nevyhlásit přitom bankrot znamená velkou finanční ztrátu a většinou soud.

Proto je pro mladé lidi tak těžké získat trvalejší zaměstnání?

Ano, smlouvy se podepisují jen na pár měsíců. Ale také to neznamená, že by se nepropouštělo. Lidé přicházejí o práci stejně, jen firmy obcházejí zákony často nemorálním způsobem. Svedou vinu na zaměstnance, nebo si dokonce najmou specialistu, který je vyškolen, jak zaměstnancům znepříjemnit život tak, aby sami odešli. Francouzský Telecom, nyní Orange, byl dokonce vyšetřován kvůli vlně sebevražd; přišlo se na to, že ve firmě probíhá systematická šikana.

A co s tím chce Macron dělat?

Tvrdí, že je třeba zprůhlednit a zjednodušit trh práce a podnikatelské prostředí. Změnit zákony v tom smyslu, aby podnikaví Francouzi, kteří chtějí něco vybudovat nebo dokázat, nemuseli utíkat do Londýna nebo do Ameriky, jako tomu bylo dosud, protože jim doma někdo házel klacky pod nohy.

Macron ale přímo neříká, že by chtěl omezit moc odborů.

Nemůže si dovolit něco takového říct nahlas, ale samozřejmě v tom směru chce a musí něco dělat.  Je to jasné i z nového zákoníku práce, kvůli kterému tu byly před rokem takové bouře a stávky. Důvod, proč se odbory tolik stavěly na zadní, byl právě tenhle: v novém zákoně je zaměstnancům umožněno, aby se domlouvali přímo se zaměstnavatelem, uspořádali referendum, a obešli přitom odbory.  Macron je samozřejmě příliš chytrý na to, aby odbory přímo kritizoval: tvrdí jen, že chce vyjít vstříc menším firmám a podnikatelům a nastavit pro ně flexibilnější a vstřícnější podmínky. Chce pokračovat v procesu nastartovaném novým zákoníkem práce. Ten ale sám o sobě nestačí - mladí se proti němu bouřili, i když byl hlavně pro ně. Pokud se celé prostředí neupraví, nebudou mít možnost získat slušnou práci, nezaměstnanost je tu skutečně velká.

Lidé nespokojení se zákoníkem tvrdí, že nahrává korporacím.

To - myslím - není pravda, zákon měl naopak zamezit velkým firmám, aby přelévaly peníze ze země do země, aby například vykázaly ztráty a propustily zaměstnance ve Francii, když se jim jinde daří.  Ale co jsem s lidmi mluvila a ptala se, často ani nevěděli, co v zákoníku stojí, jednali jen podle emocí.

Dává společnost vinu za současné problémy minulým vládám?

Jistě.  Ale jsou věci, se kterými žádná vláda nemůže pohnout, pokud se něco zásadního nezmění.

Jaké další reformy chtějí Francouzi, pokud je tedy chtějí?

Obecně nastartovat ekonomiku, ale nejde jen o ni. V zemi vládne pocit beznaděje, bezvýchodnosti.  Ochromuje ji i problém s arabskou menšinou, hlavně s mladými lidmi, o které se sice stát stará, ale zároveň jim často nedává možnost se někam posunout, něčím se stát.  Skutečně se postarat o tyto lidi by znamenalo zásadně zreformovat školy, celý přístup ke školství. Děti a mladé lidi totiž třeba nejen vzdělat, ale i integrovat, motivovat, udělat z nich členy společnosti, která se shodne na základních pravidlech. To tady nefunguje a hladina frustrace je vysoká. Lidé cítí potřebu dát se do pohybu, jakýmkoli směrem.  Naštěstí vyhrál směr, který nabízí Macron - a který z nabízených možností opravdu skýtá největší naději.

Macron také říká, že chce kultivovat francouzskou politiku, zřejmě v reakci na Fillonovy skandály před volbami.

Fillonovy skandály ve společnosti dost rezonovaly, takže je to určitě potřeba. Nejde jen o politiku, je třeba dát do pořádku soudy, policii… Palčivým denním problémem je drobná delikvence, loupeže a podobně. Těch je hrozně moc a souvisí to právě s prací policie a soudů. Macron je mladý, energetický, velmi inteligentní. Snad se mu to bude dařit. Je svým způsobem výjimečný.

Což mu právě řada mladých lidí zároveň vyčítá: že nepochází z lidu a že jim tedy nemůže rozumět.

Já myslím, že není třeba být „z lidu“, aby člověk rozuměl tomu, kde je problém. Stačí být inteligentní a mít jistou dávku empatie.  Populisté jako Marine Le Pen nebo Donald Trump také nejsou z lidu, ale na rozdíl od Macrona předstírají, že jsou. Je to laciný trik.  Osobně bych raději volila někoho, kdo převyšuje průměr, kdo je výjimečný, pro koho není politika jedinou a poslední možností. Macron dokázal, že může dosáhnout v podstatě čehokoli, vykazuje znaky svobodného ducha. Dělal filosofii a bankovnictví – i jeho volba partnerky vypovídá o tom, že si stojí za svým, ať to zvenku vypadá jakkoli. To je sympatické.

Marine Le Pen sice prohrála, ale podle prvního kola jí fandí pětina země. Liší se tedy od svého radikálního otce Jeana-Marie Le Pena? Může to dotáhnout ještě výš?

Myslím si, že se jí v druhém kole voleb podařilo dosáhnout maxima podpory, dále už nepůjde. Všichni, kdo s ní alespoň trochu sympatizovali, i když třeba nebyla jejich první volbou, jí svůj hlas odevzdali. Bylo to přibližně jedenáct milionů lidí, což není málo. Tohle momentum ji pravděpodobně ponese do parlamentních voleb, ale nemyslím, že by v nich mohla dosáhnout stejné nebo i větší podpory. Voliči se jistě opět rozdrobí mezi ostatní strany.

Co se jí osobně týče, hodně se snaží vzdálit ustálené představě o Národní Frontě; kolují i dohady, že se pokusí stranu přejmenovat. Je to především ambiciózní a profesionální politička, populistka, která se bude přizpůsobovat poptávce. Když cítí, že přestřelila, okamžitě zmírní. Obrušuje hrany, ohledává terén. Ale úplně odříznout od minulosti se nemůže. Je to Le Penova dcera a vede Národní Frontu, ve které zůstalo mnoho lidí z dob působení jejího otce. Pro většinu Francouzů je prostě fašistkou, ať říká cokoli.

Macron se naopak profiloval jako proevropský politik. Co si vůbec myslí Francouzi o postavení Francie v Evropě a ve světě; zajímá je to?

Myslím si, že tradičně to Francouze příliš nezajímalo, měli tendenci vnímat se jako pupek světa. V globalizovaném světě jsou ale nuceni k tomu, aby je to zajímat začalo, a to se jim často nelíbí. Svět se navíc do Francie dobývá velmi nevybíravým a krvavým způsobem. To nemluvím o uprchlících, ale o teroristech.  Marine Le Pen navrhuje podvolit se strachu, uzavřít se. Macron se naopak hlásí k Evropě, k otevřenosti. Rozdíl je jasný i v detailech. Macron mluví výborně anglicky, což je ve Francii ještě stále neobvyklé. Prezentuje se jako obdivovatel Angely Merkel, od které se chce prý učit.

Co ještě ztělesňuje kromě ambicí?

Ten typ Francouzů, na který člověk naštěstí někdy narazí. Jsou to tvůrčí a otevření lidé, kteří se rozhodli vystoupit z frankocentrického omámení, naučit se jazyky, hrát aktivní roli v utváření nového světa. Světa, který si sami představují.  Nelžou si do kapsy. Chápou, že věci nemohou pokračovat stejně jako před třiceti nebo i dvaceti lety; učí se, hledají alternativy.  Francie je země, která hodně žije svou historií. Kolonie a jejich ztráta, válka v Alžíru a v Indočíně, kolaborace s nacisty, to všechno jsou pořád bolestivé a živé otázky. A sahá to až k Velké francouzské revoluci, dosud existuje část společnosti, která se ani s ní ještě nesmířila. Taková komplexita může člověka úplně pohltit, takže pak opravdu ani nevidí, co se děje mimo hranice země - a že svět nestojí a nepadá s Francií.

Záhy Francii čekají parlamentní volby. Už nějak rezonují ve společnosti vyčerpané ostrou prezidentskou kampaní? Mluví lidé o tom, že prezident musí mít podporu v parlamentu, jinak bude odstaven na vedlejší kolej?

Myslím, že teď je na řadě krátký oddych, než vypukne nová předvolební kampaň. Na ulici zatím nic vidět není. V novinách se píše o tom, jak se politici dohadují, kdo bude kandidovat za koho, kdo s kým a tak. Ale vlastně nevím, jestli je společnost vyčerpaná prezidentskou kampaní. Já jsem si ve svém okolí upřímně řečeno ani nevšimla, že by se o ni někdo zvlášť zajímal. Ani jednou se mi nestalo, že by někdo z mých známých začal spontánně sám mluvit o volbách; dokonce ani v den voleb jsem neviděla žádné vzrušení, vládl až nepřirozený klid. Ale možná je to prostě jen Lyon. V téhle tradiční baště royalistů se zřejmě lidé dávno naučili svoje názory nedávat najevo, mají to asi v genech.