Nový prezident Macron: Přišel a prorazil strop

Francouzi se v druhém kole prezidentských voleb rozhodovali mezi ultrapravicovou kandidátkou Marine Le Penovou a centristou Emmanuelem Macronem. Podle prvních odhadů se vítězem stal „černý kůň“ voleb, někdejší ministr hospodářství, který zbořil tradiční francouzské stranické barikády. Podle informací agentury Reuters získal ve druhém kole Macron 66,1 % hlasů, Marine Le Pen 33,9 %. Podle listu Li Figaro zvítězil Macron s 65,5 procenta hlasů. Při této příležitosti odemykáme profil dnes už nového francouzského prezidenta.

…

Pokud do francouzské mutace vyhledávače Google zadáte kombinaci slov Macron-popularita-proč, rozbalí se před vámi bezpočet textů přímo s tímto titulkem. Je jasné, že ve chvíli, kdy se do finálového kola prezidentské volby ve Francii probojoval mladý, širší veřejnosti stále málo známý sólista, jste narazili na klíčovou otázku. A neplatí to jen pro dnešek. V létě roku 2015 prosadil tehdejší ministr hospodářství Emmanuel Macron zákon deregulující francouzskou ekonomiku. V zemi sice hoří barikády a řidiči kamionů před televizními kamerami rituálně trhají své řidičáky, ale Macron je zároveň nejpopulárnějším členem vlády Françoise Hollanda. Rozpor fascinuje média i politické konkurenty, výzkumníci se předhánějí v analýzách a všichni se ptají na jediné – jak je to možné.

Teď v květnu 2017 je odpověď ještě naléhavější. Macronovi se všeobecně připisuje vítězství i ve druhém kole a mladý politik bez jasného ideologického ukotvení tak bude velmi pravděpodobně již záhy vést druhou největší zemi Evropské unie. Jeho nástup říká něco podstatného o Francii a potažmo o Evropě. Platí to i pro případ, že by svou soupeřku Marine Le Pen nakonec neporazil.

Jiná Francie

Do určitého momentu se Macronův život odehrával v linii jeho vrstevníků z dobře situovaných rodin. Vcelku nuda: v roce 2004 po předchozím studiu filozofie a politologie promuje na prestižní francouzské škole ENA pro budoucí úředníky a politiky. Po několika stážích ve státní správě dostává nabídku dělat zpravodaje expertní komisi, která má připravit plán ekonomické obnovy Francie pro tehdejšího prezidenta Nicolase Sarkozyho. Komise má dvouletý mandát, Macron pro ni píše syntézy z debat, a protože jeho práci všichni kvitují, čeká se, že nastoupí kariéru úspěšného státního úředníka postupně šplhajícího po hierarchii francouzské byrokracie až k pohodlné penzi.

Macron však po třech letech přehazuje výhybku. Jistotu doživotního místa mění za nejisté vody soukromého byznysu a nastupuje do pařížské pobočky francouzsko-britské investiční banky Rothschild. Na pozadí končící finanční krize ho zajímá svět kapitálu a chce zkusit práci v soukromém sektoru. A samozřejmě ho lákají peníze. Řadu měsíců dojednává fúzi firem Pfizer a Nestlé – působí jako „mírotvorce“ mezi oběma delegacemi, technické věci řeší jiní –, což mu závěrem vynáší tři miliony eur odměny.

Za rohem už ale čeká další výhybka. Ještě coby nadějného bankéře ho francouzský ekonom Jacques Attali – předseda expertní komise, jíž Macron dělal zpravodaje – doporučí socialistickému kandidátovi na prezidenta jako ekonomického poradce. Tím kandidátem je François Hollande, a když je v roce 2012 zvolen, povolává Macrona do Elysejského paláce. Ve 34 letech tak Macron získává místo zástupce šéfa kabinetu francouzské hlavy státu. Za necelé dva roky mu ale začíná být polostín francouzské politiky těsný, a zase mění směr: láká ho akademická dráha.

Krátce po odchodu z vládních služeb – zrovna když jede na kole po pláži ve městě Touquet na severu Francie, kde mají se ženou dům, a rovná si v hlavě seznam přednášek pro London School of Economics – mu zavolá jeho bývalý šéf. Hollande chce, ať se Macron vrátí do Paříže a ujme se ministerstva hospodářství. Žádá po něm reformní agendu, aby vyvážil byznysu nepřátelské křídlo socialistů, které kvůli smíru ve straně musel uspokojit jinými vládními posty.

Macron dostává tu nabídku, přestože není členem žádné politické strany ani za sebou nemá oporu odborů či jiných vlivných skupin. V uzavřeném a elitářském světě francouzské politiky představuje ojedinělý zjev. A právě jeho dosavadní dráha obsahuje část odpovědi na otázku zmíněnou v úvodu.

„Je ztělesněním dědiců digitální revoluce a otevřených hranic, kteří dosud neměli svého reprezentanta v čele státu. Macron je Francie, která chce pracovat a chce si vydělat,“ píší autoři obsáhlého textu v politické revue Atlantico, jednoho z mnoha, který se už v roce 2015 snaží přijít na kloub důvodům, proč je Macron politická superstar. „Je to Francie, která je modernější a připravenější než sekretariáty politických stran a odborové centrály,“ pokračují. „Francie, jež se směle staví konkurenci a žádá právo na individuální úspěch.“

Touto Francií jsou mladí lidé na prahu profesní dráhy (s maturitou a vyšším vzděláním). Největší podporu v prvním kole voleb měl Macron právě ve věkové kategorii 25–34 let (28 procent). Druhou jemu nejnakloněnější skupinou jsou lidé nad 60 let (26 procent). Jinými slovy, jejich rodiče. Dává to smysl. Bez práce je ve Francii každý čtvrtý člověk do pětadvaceti let, pokud práci má, pak zpravidla jako externista bez všech privilegií typu placené dovolené. Dnešní šedesátníci tak pozorují, jak se jejich děti a už také nastupující generace vnoučat mají hůře než oni sami. I pro ně, stejně jako pro mladé, je Macronova úspěšná cesta francouzskou společností zdrojem naděje a inspirace.

Není to vidět jen na výsledcích u volebních uren, ale také v terénu. „Pokračujte, je to pro naše děti,“ je častá věta, která padá na jeho mítincích z úst padesátníků, kteří mu tisknou ruku, mladí nadšeně skandují v pozadí.

Stisk ruky, pohled do očí

Že mají před sebou muže se zajímavým životopisem – a také neobvyklým milostným příběhem –, začínají Francouzi zjišťovat postupně. Jiná věc je ale patrná hned, jak se stává ministrem hospodářství a z televizních obrazovek začne vstupovat Francouzům do obýváků. Tam, kde si ostatní vrcholní politici drží od veřejnosti chladný odstup, si Emmanuel Macron vyhrnuje rukávy košile, neokoukanou mladistvou tvář roztáhne do širokého úsměvu a míří ke skandujícímu – nebo pískajícímu – davu, aby přítomným s pohledem zpříma do očí podal ruku.

„Je kontaktní,“ shrnuje tenhle rys bývalý český diplomat a nyní zaměstnanec soukromé americké firmy v Praze Filip Šváb, jeden z Macronových spolužáků z ENA. V ročníku jich bylo 180 a na velkou část francouzských spolužáků si už přesně nepamatuje. Macron mu ale uvízl v hlavě. „Tam, kde se ostatní drželi ve skupinkách, on mezi nimi přecházel a s každým zapředl hovor. Tohle velmi dobře uměl, tak si ho pamatuju.“

Podobně o Macronovi mluví ředitel banky Rothschild François Henrot, který ho v roce 2009 přijímal. „Bylo mi jasné, že přede mnou sedí bystrý mladý muž. Takových jsem tu ale měl na pohovoru desítky,“ říká bankéř Henrot v devadesátiminutovém dokumentu televize France 3 o Macronovi, který se vysílal loni. „Co jej okamžitě odlišilo, byla jeho mimořádná přirozená empatie. Sháněl jsem někoho na velké fúze, což vyžaduje schopnost jistým způsobem svést klienta. Po dvou hodinách hovoru jsem mu nabídl místo.“

„Schopnost svádět“ zapojil Macron do hry jak u Henrota, tak když dojednával v úvodu zmíněnou deregulaci francouzské ekonomiky známé jako „loi Macron“ – Macronův zákon. Na poměry ostatních evropských zemí šlo vcelku o mírné reformy, například o otevření linek dálkové autobusové dopravy ve Francii konkurenci z ostatních států EU nebo uvolnění přísně regulovaného nedělního prodeje v obchodech. Přesto proti Macronovi povstaly odbory a konzervativní levice ve vládní Socialistické straně ho obvinila ze zrady francouzských hodnot. Přijetí klíčového dokumentu jeho návrhu proto předcházelo pět set hodin, které Macron strávil na půdě francouzského parlamentu debatami s jednotlivými poslanci. Francouzi se z televizních zpráv dozvídali o nebývalém nasazení mladého ministra, jeho popularita strmě stoupala.

Macron s ní umí pracovat. Zveřejnil například na rozdíl od kolegů svůj soukromý život. I české publikum už dnes ví, že mladý Macron se coby gymnazista zamiloval do své o čtyřiadvacet let starší učitelky a matky tří dětí Brigitte Trogneux. Přes všechny možné překážky a snahu rodičů dostat mu profesorku z hlavy – poslali jej z Amiensu dostudovat gymnázium do Paříže – vytrval a krátce před svými třicátými narozeninami si ji vzal. Nevěstě bylo na svatbě čtyřiapadesát a byla už babičkou.

Instinkty většiny francouzských politiků volí opak. Manželé Macronovi se nechali opakovaně vyfotit na obálky společenských magazínů. Mladý politik svou otevřeností zase o něco povyskočil v průzkumech – a předešel možné problematizaci nezvyklé role starší manželky ve své profesionální dráze. Brigitte Macron byla součástí jeho ministerského týmu – dokument televize France 3 ukazuje, že běžně seděla na pracovních poradách vedení ministerstva – a dnes upravuje kandidátovi projevy a koučuje přednes. Pokud bude Macron zvolen prezidentem, počítá pro Brigitte s „oficiálním místem“ v prezidentském týmu, jak předem ohlásil.

Otevřenost nese ovoce. Kromě podařených skečů žurnalisty a imitátora Laurenta Gerryho – které vždycky začínají tím, jak Macronovým někdo volá, telefon zvedá Brigitte a většinou řekne, že Emmanuel nemůže, protože si „dělá úkoly“ – pevný tandem někdejšího žáka a výrazně starší profesorky dnes ve Francii nikdo příliš neřeší.

Trochu tak a trochu tak

Zatím poslední podstatnou odbočku ve své kariéře udělal Emmanuel Macron loni na konci prázdnin. Po dvou letech rezignoval na post ve vládě, aby se mohl věnovat ohlášené prezidentské kandidatuře. Byl to velmi smělý krok. Macron byl outsider voleb, průzkumy mu připisovaly jen okolo 15 procent, a je dost možné, že pokud by na tehdejšího favorita Françoise Fillona nepraskly jeho finanční nesrovnalosti, Macron by skončil nejlépe třetí, po Fillonovi a Marine Le Pen.

Nově založené hnutí En Marche! (Vpřed!) si dlouho vystačilo jen s Macronovou osobností a jeho zjevně elektrizujícími setkáními s lidmi. Na nich mluvil hlavně o „naději“ a program představil až několik týdnů před prvním kolem voleb. Z něj je patrné, co Macron říkal nebo sděloval svými kroky už v minulosti: v ekonomice bude zřejmě opatrný protržní reformátor, společensky hájí levicově liberální hodnoty a je stoupencem evropské integrace. Za nedotknutelnou považuje francouzsko-německou vazbu.

Co by přinesla jeho vláda konkrétně, už tak jasné není. Součástí Macronova zákona, o kterém byla výše řeč, je nová povinnost pro zahraniční řidiče kamionů a autobusů doložit, že pobírají nejméně francouzskou minimální mzdu, pokud chtějí jezdit po Francii. Byla to Macronova úlitba odborářům a zároveň i jasná stopka evropské liberalizaci, jejíž důsledky dnes řeší Evropská komise.

Minulý týden nečitelnost svých záměrů ještě podtrhl. V rámci kampaně před druhým kolem voleb se vydal do továrny Whirlpoolu v Amiensu, kde vedení podniku ohlásilo, že příští rok přesune výrobu praček do Polska, což by mohlo odskákat ztrátou místa zhruba tři sta lidí. Macron před bránou Whirlpoolu prohlásil, že je „proti delokalizacím“ – tedy odchodům firem za levnější pracovní silou uvnitř Unie. Jakkoli ta slova padla během kampaně a s Marine Le Pen doslova za zády (finálová soupeřka do Amiensu přijela taky), zpochybnil tím respekt k jednomu ze základních principů Unie, tedy svobodě pohybu zboží a služeb. A především svoji slavnou „naději“, že právě on dokáže převést Francii přes most do modernity, s níž se ochranářské zákazy na národních hranicích neslučují.

Pokud Emmanuel Macron vyhraje, stane se nejmladším prezidentem v poválečných dějinách Francie. Velmi pravděpodobně se nebude vozit po zádech ani Bruselu, ani menšinám. Jestli bude mít sílu a výdrž převést měnící se Francii přes výše zmíněný most, je ale zatím krajně nejisté.