Andrej Babiš utrpěl drtivé vítězství

Skoro se zdá, jako by tyhle volby neměly logiku. V bezpečném státě s rekordní nezaměstnaností a ekonomickou prosperitou vypadá hlasování jako zúčtování se všemi, kteří až dosud tvořili podstatu zdejšího politického systému. Čtyři tradiční politické strany dostaly dohromady jen nepatrně víc než vítězný Andrej Babiš a jeho formace. Strany, které se označují za antisystémové, získaly ústavní většinu. Všechny mají radikálně jiné představy o podobě státu, než jak fungoval dosud. Chtějí rušit Senát, kraje, možná i obecní zastupitelstva. Jedna mluví o odvolávání soudců. Další požaduje vystoupení z EU. Přitom pouze rozdílnost těchto stran - ANO, Piráti, Okamura - dává naději, že ke snaze překopat Ústavu a nevratně měnit orientaci Česka nedojde.

Volby ukázaly voličskou krajinu v chaosu a sklonu k nahodilému rozhodování. Víc než dřív voliči měnili v průběhu kampaně názor a rozhodovali se na poslední chvíli. Víc než program a kvalita života v Česku rozhodovala touha po něčem novém, po změně, po neokoukaných tvářích. Piráti se ještě dva měsíce před volbami pohybovali jasně pod postupovou hranicí, nakonec jim o pouhý půlprocentní bod uteklo druhé místo. Co udělali jinak a lépe, než dělali do té doby, že přišel tak silný růst voličské důvěry? To není jasné.

Rozložené strany

Výsledky ovlivnil strach z uprchlíků, přitom pomohl jen někomu, konkrétně Okamurovým extrémistům. Sociální demokracie se přece také vezla na vlně strachu, a dokonce tak usilovně, že její ministr vnitra zatáhl vládu do nesmyslného konfliktu s Evropskou komisí a z ústavně kotveného vlastnictví zbraně vytvořil téma voleb. Voliči to ale neocenili, naopak sociální demokracii stihl větší trest a propad než ODS před čtyřmi lety.

Jenže proč? Zatímco občanské demokraty voliči trestali za jejich korupční aféry, nad důvody propadu sociální demokracie si budou experti lámat hlavu: Proč ČSSD neuměla těžit z nesporných úspěchů vlády, proč se nechala zatáhnout do konfliktu s Babišem, zda měla během kampaně měnit volebního lídra, jestli měl Milan Chovanec dělat kampaň ve stylu Okamury, proč celá strana vypadá tak neohrabaně a staromódně. Strana bude hledat snadná řešení typu lepší komunikace s voliči, ale co když se překonal model sociální demokracie, která v sobě spojuje nespojitelné — konzervativní socialisty a městské levicové liberály?

Těžké je také rozumět propadu komunistů, kteří neudělali nic jinak než obvykle a čekalo se, že svých minimálně dvanáct třináct procent zase dostanou. Jenže nedostali. I pro mnohé své dosavadní voliče zřejmě začali vypadat podobně „atraktivně“ jako jejich heslo „Světu mír“, které v přímém souboji jasně prohrálo s Okamurovým „Zakážeme islám“.

Vedení ODS netají z výsledků voleb radost a hlásí, že ODS je zpět. Mají pravdu jen zčásti. ODS už patrně nehrozí pád do bezvýznamnosti, jak se zdálo před čtyřmi lety. Také se ale nevrací do pozice státostrany, která chce ve volbách získávat přes třicet procent hlasů, a proto cílí na široké voličské spektrum. Zachráněná ODS se noří do pravicového nacionalismu a dává prostor radikálům typu Václava Klause. Na druhou stranu poslanecký klub ODS bude díky preferenčním hlasům poměrně pestrý.

Po hlasování je také zřejmé, že strach lidovců a jejich rozbití předvolební koalice se Starosty a nezávislými připravil českou politiku o silného promotéra reforem a západní orientace. V koalici mohli získat o deset poslaneckých křesel víc. Místo toho lidovci spadli do pozice marginální parlamentní síly, která nic neovlivní, pokud nebude ve vládě.

TOP 09 nakonec do sněmovny pronikla díky hlasům z Prahy a neutuchající oblibě Karla Schwarzenberga nebo facebookové hvězdy Dominika Feriho. K oslavám to ale asi stačit nebude. Strana evidentně narazila na hranici svých možností. Problém bude možná třeba hledat i v minulosti. TOP 09 vymyslel původně Miroslav Kalousek a dlouho tím vzbuzoval podezření, že si chtěl po odchodu od lidovců jenom prodloužit politickou kariéru. Stranu vystavěl jako elitní klub, jehož smyslem se v posledních čtyřech letech stal boj s Babišem. Babiš při něm sílil, Kalousek slábnul. Volební lekce dává šanci, aby se TOP 09 svého zakladatele zbavila a začala stavět na něčem přitažlivějším. Zprávy z nitra strany ovšem říkají, že se zatím nikomu do souboje s Kalouskem nechce.

Jedna možnost

Andrej Babiš naproti tomu slaví, ale musí to být ale zvláštní oslavy. Drtivě vyhrál. Obdržel osobní satisfakci, v níž mu nečekaně velká část voličů dala najevo, že jim trestní stíhání kvůli Čapímu hnízdu nevadí. Šest let po vstupu do politiky dosáhl cíle, který si vytýčil a pro který tvrdě pracoval - a také porušoval nepsaná pravidla (třeba že vrcholní politici nemají vlastnit média).

Přesto mu ještě jeden krok chybí - sestavit vládu, a to nebude snadné. Zatímco Babišovi předchůdci, vítězové předchozích voleb, obvykle hned věděli, s kým mohou vládu utvořit, Babiš to evidentně zatím neví. Možné vládní koalice komplikuje velmi pestrá sněmovna, síla Babišova vítězství a předvolební sliby nesené s duchu „s Babišem nikdy“.

Babišovy potenciální partnery lze rozdělit do tří skupin. Komunisté a Okamura by se podle všeho na vládě rádi dohodli. Komunisté by zřejmě zůstali i nepřímým podporovatelem koalice, za to by chtěli pozice ve státní správě a přístup k penězům. Horší je to s Okamurou, jehož radikální program by mohl být pro některé lidi v ANO velkým problémem. Navíc Babiš musí vědět, že Okamura je krajně nespolehlivý partner s nejasnými finančními závazky a nestabilní poslaneckou sestavou, která se mu už jednou rozpadla.

Další skupinu tvoří strany, které před volbami přísahaly, že s Babišem nikdy do koalice nepůjdou. Sem patří TOP 09, Starostové a ODS. Piráti odmítají vládnout s trestně stíhaným Babišem.  Není ovšem jasné, jak tento postoj změní Babišovy nabídky a případná neschopnost sestavit jinou koalici.

A konečně jsou tu bývalí Babišovi vládní partneři KDU a ČSSD, kteří si před volbami nechávali prostor pro pokračování koalice. Nebylo to ovšem bez výhrad - a změť slibů, kdy s Babišem ano a kdy ne, je nyní tak nepřehledná, že lze konkrétní kroky těžko předvídat. Bude jistě záležet na velkorysosti nabídky ze strany ANO. Potíž také je, že sociální demokraté utrpěli tak obrovský debakl, že se jim může jevit odchod do opozice jako jediné rozumné řešení.

Pokud se tak stane, mnoho dobrých možností nezbývá. I když jedna ano, ovšem málo se hodí k Babišovu naturelu. Šéf ANO by mohl čestně přiznat, že má problém se zákonem, ustoupit stranou, posunout do premiérské pozice někoho jiného a obhájit se u soudu, pokud k němu dojde. Za takových okolností by jeho strana zřejmě koaliční partnery dřív či později našla.