Abychom se nedivili. Jak Babiš obchoduje s restitucemi a referendem

Vláda Andreje Babiše v demisi předvádí, že spojence ve sněmovně hledá skutečně bez zábran. Komunistům pomáhá prosadit zdanění církevních restitucí, okamurovcům zase jejich vizi obecného referenda. Oba poslanecké návrhy proletěly raketovou rychlostí jednobarevnou menšinovou vládou, přestože Babišův kabinet uznává, že jsou v rozporu s Ústavou – a brzy se jimi pravděpodobně bude zabývat sněmovna.

Neústavní, ale správné

Stačí škrtnout jednu větu, jedenáct slov, a církve přijdou každý rok o skoro čtyři sta milionů korun. Tak jednoduchá je komunistická novela zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Ta věta zní: Finanční náhrada není předmětem daně, poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění.

Komunističtí poslanci se vždy snažili církevní restituce zpochybnit, a když se je nepodařilo bojkotovat, sepsali už v minulém volebním období návrh, aby církve a náboženské společnosti přišly alespoň o něco – 19 procent vrátily v podobě daně zpátky do státního rozpočtu. Po volbách přišli komunisté se svým evergreenem znovu a tentokrát mají mocného spojence. Vláda vítězného hnutí ANO dala zdanění restitucí zelenou: komunistickou novelu projednala v polovině ledna a vyslovila s ní souhlas.

Je to alarmující hned z několika důvodů. Církve, kterým kdysi komunisté ukradli majetek, čekaly na spravedlnost déle než jiní okradení. Zákon o majetkovém vyrovnání se rodil ztěžka nejen kvůli neochotě politiků, ale i proto, že jde o velký majetek a bylo obtížné ho zmapovat a ohodnotit: Podle zákona z roku 2012 se církvím vrací majetek v hodnotě asi 75 miliard korun a po dobu třiceti let jim má být postupně vyplaceno dalších 59 miliard korun coby náhrada za majetek, který z různých důvodů nebude vrácen. Právě tyto náhrady mají být podle komunistické novely zdaněny. Souběžně s majetkovým vyrovnáním dochází i k odluce církví od státu, tedy k tomu, že budou ekonomicky soběstačné.

Náhrady se týkají celkem sedmnácti církví a náboženských společností. Také ony se mezi sebou dohadovaly - a aby byla jejich soběstačnost reálná, například katolická církev se části náhrad vzdala ve prospěch menších uskupení. Právě pro ně mohou být nyní prosazované daně smrtící. Nehledě na to, že zatížit finanční náhrady ukradeného majetku daní je nemorální. Církve přece tento majetek měly, jen se jim vrací – není jejich novým příjmem, tak proč by z něho měly platit daň?

Zároveň je pravděpodobné, že pokud by novela prošla, bude na štíru s ústavou. Koneckonců i ve stanovisku Babišovy vlády stojí: „Vláda si je vědoma rizika, že navržené řešení může být napadeno u Ústavního soudu s ohledem na možný zásah do legitimního očekávání církví a náboženských společností, že jim bude náhrada vyplacena, aniž by tento příjem byl dodatečně snížen o daňovou povinnost.“

Z čeho ale mrazí snad nejvíc, je argument, kterým Babišova vláda smetla neústavnost normy: „Vzhledem k pochybnostem o použitém způsobu výpočtu a výši finančních náhrad považuje vláda návrh zákona za věcně správný.“ Pokud má současný premiér a někdejší ministr financí pochybnosti o hodnotě konkrétního majetku a jeho ocenění, měl by rozporovat „výpočet a výši náhrad“. Tvrdit, že je „věcně správné“ stáhnout si část peněz zpátky pomocí dodatečně stanovené daně, je nebezpečný precedens. Andrej Babiš tím dal jasně najevo, jak si představuje vládnutí. Že jsou majetkové náhrady výsledkem dlouhého jednání, kompromisů a práce mnoha lidí?  A že církve oprávněně počítají s nějakým příjmem? To ho nezajímá, jemu se výše náhrad jednoduše nelíbí, a když má tu moc, tak proč by je spolu s komunisty nesnížil.

Dodatečné zdanění restitucí může sněmovnou dost dobře projít hlasy ANO, komunistů a okamurovců. Poslanci ostatních stran spoléhají na to, že v takovém případě novelu zamítne Senát - a v případě, že by ho sněmovna znovu přehlasovala, postaví se na stranu práva Ústavní soud.

Nejhorší možný základ

Svědky vulgarizace vládnutí jsme i v případě zákona o obecném (celostátním) referendu. Vládou prošel v půlce ledna i návrh poslanců hnutí Tomia Okamury. Do sněmovny se vrátil nikoliv s jednoznačným souhlasem jako komunistické zdanění restitucí, ale s připomínkami -  přesto je tahle cesta na pováženou. Především proto, že pokud vláda ANO opravdu chce zavést do našeho právního řádu tak převratnou novinku, jakou je obecné referendum, měla by se jeho kladům a rizikům věnovat opravdu svědomitě a zpracovat svou vlastní normu.

Rozdíl mezi poslaneckou tvořivostí a vládním návrhem je totiž zásadní. Na rozdíl od poslanců mají ministři pod sebou celý resort, stovky úředníků, kteří se mohou danému tématu věnovat na plný úvazek. Vládní norma také prochází připomínkovým řízením, vyjadřují se k ní odborníci, přichází s podněty, upozorňují na riziková a nedomyšlená místa. Tenhle proces trvá docela dlouho, což může mít tu výhodu, že se o normu začne zajímat a vyjadřovat se k ní i veřejnost. Proto bývá zvykem, že zásadní systémové legislativní změny jsou z vládní dílny, poslanci obvykle přichází jen s jednoduchými novelami a opravami zákonů. Tentokrát však hrozí, že než se nadějeme, ústavní zákon o celostátním referendu projde sněmovnou.

Poslanci budou při projednávání této zásadní normy v nezáviděníhodné situaci. Běžné bývá, že předloha je propracovaná, je dobrým a rozumným základem. To se o díle Okamury a jeho poslanců nedá říct ani náhodou. Vláda to ví a k řadě věcí má připomínky. Například okamurovci navrhují, že zákon přijatý v referendu bude ostatním nadřazen. Parlament by takový zákon nemohl změnit, což by vedlo podle vlády „k vysoké míře právní nejistoty“.

Návrh zároveň nerozlišuje, zda je referendum o ústavním nebo běžném zákoně. Připomínky vlády zní: V referendu by neměly být vůbec schvalovány právní předpisy. Podle okamurovců by mohlo být referendům prakticky o čemkoliv, vláda namítá, že by vyňala nejen zákony, ale také otázky daňové a rozpočtové - a především otázky mezinárodních smluv, tedy kupříkladu našeho členství v Evropské unii.

Návrh okamurovců také říká, že referendum vyhlašuje prezident buď na návrh vlády, nebo iniciativy k vyhlášení referenda, pokud petici během dvou let podepíše aspoň sto tisíc lidí. Pro zajímavost, stejný počet podpisů dnes potřebuje iniciativa Praha sobě pouze na to, aby mohla kandidovat na pražský magistrát. Vláda míní, že podpisů by mělo být minimálně osm set tisíc. A konečně, podle Okamurových představ by pro platnost referenda nebyla třeba nějaká minimální účast voličů, podle vlády by mělo platit jen při účasti poloviny oprávněných voličů. Základem jednání se tedy stane – i podle vlády – celkem neúnosná předloha. Když už hlasy Okamurových poslanců potřebuje, mohla se dost dobře domluvit, že mu vyjde vstříc v tom, že do vládního programu obecné referendum zařadí a zpracuje ho sama.

Pokud jde o církevní restituce, je pravdou, že Babiš je vždy kritizoval – vládě Petra Nečase a především tehdejšímu ministru financí Miroslavu Kalouskovi, se kterým si léta nemohou přijít na jméno, vyčítal, že „nedokázali občanům vysvětlit“, jak se dospělo k částce 75 a 59 miliard korun, a zákon „protlačili sněmovnou bez ohledu na názor 80 procent občanů“, kteří byli proti. Jedna věc je ale nesouhlasit se zákonem, který prosadil politický konkurent, a jiná věc je podrývat důvěru ve stát. Ten by měl setrvávat na tom, co slíbil a uzákonil, nikoliv podmínky měnit s každou novou konstelací ve sněmovně.

Pustit se na tak citlivý a nejistý terén, jakým je obecné referendum s předlohou od Tomia Okamury, je pak už naprostý hazard. Vláda ANO k němu připojila řadu připomínek a neustále opakuje, že plebiscit o vystoupení z Evropské unie nepřipustí. Poslanci ale budou mít plné ruce práce, aby při projednávání předlohy ve druhém čtení osekávali a opravovali, co je třeba změnit a co vše tam nemá být. Ze zkušenosti víme, že tohle druhé čtení bývá značně  nepřehledné; zvlášť při velkém počtu pozměňovacích návrhů, které se navíc dají podávat nejen před schůzí, aby si je všichni mohli prostudovat, ale i během jednání. A pak se dost dobře může stát, že v nastalém zmatku projde něco, čemu se pak všichni budou divit.

Je otázka, proč zrovna tomuhle nechává Babiš, který mívá věci rád pod kontrolou, volný průběh. Pokud by prozíravý premiér opravdu chtěl obecné referendum, snažil by se jeho příznivce (nejen Okamuru, ale třeba též Piráty) přesvědčit, že zpracuje perfektní vládní předlohu a o jejich představách s nimi bude diskutovat, případně některé zohlední. Jistě, ANO potřebuje případnou podporu SPD brzy, nicméně podezíravý člověk by mohl říct, že ten zmatek není důsledek spěchu ani náhoda, nýbrž součást obchodu.