První škola smíchu

Podle fotek na Facebooku, Instagramu nebo Flickru se zdá, že Česko puká radostí. Všichni se smějí, chodí na nádherné výlety, šťastné svatby, veselé mejdany. Mimozemšťan by snadno uvěřil, že česká existence spočívá v odpočinku a zábavě - pokud by neznal širší souvislosti našich životů. V obdobné pozici jsme my Češi, když si děláme představu o životě v Africe. Jen málokdy se k nám dostanou obrazy každodenního tamního života a běžných radostí.

Většinu fotografií a zpráv o Africe se k nám dostává z kampaní humanitárních organizací a ze zpravodajských médií, které se z logiky svého fungování zaměřují na chudobu či katastrofy, prostě na negativní jevy. Neznáme širší souvislosti života v Africe, a proto snadno věříme, že je to beznadějný kontinent plný utrpení.

K jak absurdním situacím může neustálé omílání jednoho druhu zpráv o Africe vést, skvěle ukazuje nigerijská spisovatelka Chimamanda Adichie ve známé přednášce.

Tento blog chce přinést pestřejší směs příběhů a postřehů z Afriky. Výsledná mozaika nevyhnutelně pořád bude rozkouskovaným a trochu pokřiveným odrazem reality. Snad ale bude přece jen přesnější než fotky a zprávy, které z napínavého světadílu od většiny médií dostáváme. Na úvod přichází na řadu série příspěvků z dvoutýdenní cesty po severní Etiopii - po oblasti, kde byl před třiceti lety zatím poslední velký hladomor, který lidstvo pamatuje. Otevíráme ji textem publikovaným v rubrice Dopisy:

„První škola smíchu v Africe!“ Billboard s obří reklamou na tuhle novinku stojí u silnice pod palácem ministerského předsedy. Je odsud skvělý výhled na Addis Abebu, která takhle svrchu vypadá jako rozestavěná stavebnice: s desítkami jeřábů, s betonovými kostrami nových věžáků, s čerstvě dostavěnými hotely a kancelářemi. Stojí už také pilíře a základní konstrukce trati, po které mají za pár let jezdit městské vlaky. Bude to první moderní MHD v zemi, která se explozi automobilismu a následným dopravním zácpám brání více než stoprocentním clem na dovoz aut.

Většina Etiopanů se proměnou své čtyř- až pětimilionové metropole chlubí. Konečně přišel rozvoj, konečně prý mají něco více z moderního světa. Zdá se, že si asi každá společnost musí projít obdobím úcty ke škaredým novým barákům, na které pak budou příští generace nadávat… První kritici už tu ostatně jsou: „Ty domy jsou naprosto bezduché, chybí tu urbanistické plánování,“ nadávají kosmopolitní Etiopané u dobrého macchiata a argumentují úplně stejným slovníkem jako vzdělaní dvacátníci kdekoli jinde na světě.

Afrika je napínavá tím, jak rychle se teď před očima mění. Staví se silnice a roste HDP. Zvětšují se města i slumy. Roste střední třída i městská chudina. Šíří se nové církve, včetně těch nenávistných. Zakládají se nové školy, včetně první školy smíchu. Ke změně dochází současně v tolika oblastech života, že nejde odhadnout, co ze vzájemného působení tolika nových společenských sil nakonec vzejde. I proto je tak zajímavé se vracet, stát přesně po pěti letech tady u silnice před palácem ministerského předsedy a pozorovat změny.

Vedle reklamy na „první školu smíchu v Africe“ stojí druhý billboard a poutá na „elitní kondomy“. Ve stínu reklamního nosiče spí bezdomovec a dokazuje, že se něco vůbec nezměnilo. Žebráků a chudáků je uprostřed celé té nové infrastruktury možná víc než v minulosti. Přichází z venkova, nenajdou ve městě práci a nic moc jiného než žebrota jim pak nezbývá. Půlnoční procházka v některých utichlých ulicích vede kolem desítek postav zabalených v béžových dekách, které se vedle sebe naskládaly na chodníku.

Taková noční procházka je kupodivu bezpečná, a to Addis Abebu tak odlišuje od jiných afrických metropolí. Nejsou tu rozlehlé, izolované chudinské slumy. Chudoba se v každé ulici a každou minutu potkává s bohatstvím, není vyloučená na okraj a do ghetta - i proto je zdejší kriminalita tak nízká. Má to mimochodem hluboké historické příčiny: Etiopie nebyla dobytá Evropany a zdejší města tedy nevznikla podle klasického koloniálního vzorce. Nejsou rozdělená na ostrov bohatství a okolní rozlehlá chudinská území, naopak, domovy chudých a bohatých tu všude sousedí.

Naproti nejluxusnějšího hotelu ve městě je třeba dodnes malý slum, kousek od uličky plné obchodů se šperky stojí zbídačené domky a tyhle kontrasty jsou při procházkách metropolí vidět neustále. Do schodů vedoucích na betonové přemostění hlavní dopravní tepny zas pastevec vede stádo koz. A dva kluci pak nezávisle na sobě vyprávějí, že některé z žebráků po práci před kostelem vyzvednou jejich bohatí příbuzní. Starají se o ně, ovšem chudí příbuzní musí žebrotou alespoň trochu přispět do rodinného rozpočtu.

Uvidíme, jaké to bude za dalších pět let. Jestli euforie z nových budov a škol vydrží nebo převáží frustrace z toho, že je život v nově postavených kulisách vlastně stejně těžký jako dřív.

P.S. Zde je reportáž, která vznikla po minulé cestě před pěti lety. 

Cestu do Etiopie zprostředkovala organizace Človek v tísni