Politici nechtějí zavřít hranice kvůli uprchlíkům, ale aby nás mohli ovládat

Odjel jsem do Patagonie, abych se přesvědčil, že tato země, o níž Jan Baťa přemýšlel (v případě Hitlerova vítězství) jako o nouzovém domově pro Čechy a Slováky, opravdu existuje. A také abych na pár týdnů unikl do obrovského prázdného prostoru před mými vlastními obavami ze zmenšující se Evropy.

Jenže jsem jim neunikl, protože i tam mne dostihly temné předtuchy. Ta nádherná země je totiž přeseknuta hranicí mezi Chile a Argentinou. V liduprázdné pampě potřísněné na horizontu zasněženými vrcholy hor se najednou linula fronta čekající na to, až chlap v uniformě prozkoumá každý pas a každý batoh. Byl loudavě ostražitý, pohrdavě lhostejný, pln podezření vůči lidským bytostem a u pasu měl pistoli. Absurdita toho davu uprostřed ničeho, kondoři kroužící vysoko na nebi čekající na naše mršiny, ty tři hodiny čekání na svobodu jít dál mi nemilosrdně připomněly někdejší a možná i budoucí Evropu.

Vrátil jsem se domů, prodral se houštinou domácích zpráv o nenávisti vůči uprchlíkům a najednou mi to došlo: mnozí politici ve střední Evropě nechtějí uzavřít státy, jimž vládnou, kvůli uprchlíkům, ale kvůli nám. Chtějí obnovit hranice, aby nám mohli snadněji vládnout, či spíše nás ovládat. Hranice, jež střeží pohrdavě lhostejný, podezíravý úředník s pistolí u pasu totiž velmi rychle rozleptá sebevědomí svobodného občana. Velmi rychle z něj udělá poslušnou ovci čekající ve frontě na milost státu, který udílí povolení jít dál. Došlo mi to tam, v Patagonii, během pouhých tří hodin.

To je důvod, proč naši politici ignorují žádosti Angely Merkelové o pomoc a sabotují všechna racionální řešení uprchlické krize na evropské úrovni. Doufají, že Německo tuto krizi nezvládne a na řadu přijde zavírání hranic. Doufají, že Německo tak za ně udělá práci, na kterou by sami před svými voliči neměli odvahu.