Morální imperialismus

Konečně to někdo řekl. Je mi jen líto, že to nebyl Miloš Zeman, který by si pro chytlavý slogan nechal koleno vrtat, nebo že na to nepřišel jeho přítel Robert Fico. Zase to musel za oba udělat mistr silných výroků Viktor Orbán, který obvinil Angelu Merkelovou z „morálního imperialismu“. Zlatá slova!

Orbán samozřejmě tento pojem nevymyslel, je podstatně staršího data a podle jednoduché definice znamená „vnucování morálních hodnot kultuře, která je nesdílí“ - a to buď silou, nebo verbálním nátlakem.

Přesně to nám Merkelová i zbytek EU dělá, problém je, že česká ani slovenská vláda to nechtějí veřejně připustit. Proto se schovávají za odpor ke kvótám namísto toho, aby přiznaly barvu jako Orbán, který v podstatě tvrdí, že Maďaři vyznávají jinou morálku než Němci a jasně říká: „My neumíme myslet německou hlavou.“

Chápu naše rozčilení. Každý člověk chce žít v souladu s mravním řádem, jehož se cítí být součástí. A máloco ho naštve víc, než když mu někdo dá najevo, že se s ním octl v rozporu. Velmi dobře si vzpomínám, jak mne v mládí překvapilo, že čeští a slovenští disidenti čelili největší nenávisti od „obyčejných“ lidí (tak sami sebe nazývali), kteří zuřili, že disidenti jim se svou odvahou veřejně se hlásit k humanistickému mravnímu řádu připomínají jejich vlastní soukromou zbabělost ho sdílet.

Paradox uprchlické krize, o jejíž vážnosti žádný soudný člověk nemůže pochybovat, spočívá v tom, že českou a slovenskou společnost neohrožují sami uprchlíci, jejichž počet u nás je zanedbatelný – ale většinový postoj politické třídy a veřejnosti. Je totiž v rozporu s mravním řádem, jehož jsme se až dosud cítili být součástí.

Nejen Merkelová, ale i papež František nám dává najevo, že jsme špatní a zbabělí, když se odmítáme chovat podle jeho rady „pomáhat druhým tak, jako bychom si přáli, aby se pomáhalo nám samotným“ - a zuříme nad přáním Merkelové, aby „Evropa v této společenské, kulturní a mravní zkoušce obstála“.

Papež i Merkelová jsou „morální imperialisté“, vnucují nám mravní řád, o němž jsme si nalhávali, že jej sdílíme, ale teď vidíme, že to tak není. Zuřivost veřejné debaty o uprchlících je průvodním projevem našeho traumatu z poznání, že náš mravní řád je jiný, ale ještě pořád nevíme, jaký vlastně je.

Problém Slováků je v tom, že většina politiků i veřejností se hlásí ke křesťanství, jenže hlava katolíků je usvědčuje z toho, že neprávem. Problém Čechů zase v tom, že se hlásí k Masarykovi, který je z hrobu usvědčuje z popření jeho pojetí humanismu.

V lidské povaze je potřeba žít v souladu s mravním řádem, ať už je jakýkoli. Skutečné ohrožení české a slovenské společnosti spočívá v tom, že když odmítne ten křesťanský, humanistický a evropský, bude si muset vytvořit svůj vlastní. A vše nasvědčuje tomu, že bude založen na národním egoismu a odmítání čehokoli cizího.

Já si sice myslím, že je to cesta do pekel, ale jak vidím, většina je přesvědčena, že je to naopak cesta ke spáse. Tak či onak, uprchlíci, kteří tady ani nejsou, nám otevřeli oči. A teď zíráme, co jsme zač.