I will be back. Arnold Schwarzenegger se chce vrátit jako užitečný vizionář

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Na světě existuje jen pár lidí, jejichž křestní jméno slouží jako okamžitě globálně rozpoznatelná značka. Arnold Schwarzenegger to tohoto extrémně úzkého klubu patří. Jak dokládá i třídílný dokument jednoduše nazvaný Arnold (Netflix). Rekapituluje cestu, po níž se do tohoto elitního spolku dostal přes tři závratné kariéry ve zcela odlišných, byť podobně soutěživých oborech: kulturistice, Hollywoodu a vrcholné americké politice. Arnold stihl prožít tři životy, stojí na plakátu. A dokument načasovaný paralelně s jeho akčním seriálem FUBAR ukazuje na jeho ambice prožít ještě čtvrtý.

Mám vizi

Nad majestátními vrcholky hor se převaluje mlha. Mohl by to ale taky být kouř z  kubánských doutníků, které jsou jeho neodmyslitelným doplňkem. Bývalý sedminásobný Mr. Olympia, kulturistický šampion, hollywoodská hvězda a v letech 2003–2011 guvernér Kalifornie kouř spokojeně vypouští z úst ponořený ve vířivce s výhledem na hory, jež obklopují jeho luxusní americké sídlo. Pro fanoušky navíc úvodní záběr dokumentu evokuje slavnou scénu ze snímku Terminátor (1984), v níž se Arnieho svalnaté torzo vynořuje z namodralých par.

Přes kameru těkající po vrcholcích hor i Arnoldově tváři pak zní hercův voiceover, který udává tón celému počinu: „Měl jsem neobvyklý talent vidět věci před sebou jasně. Co si dovedu představit, toho můžu dosáhnout. Chtěl jsem vytesat své tělo vlastní vůlí, ale člověk taky může tvarovat mysl. Dělat věci, které všichni považují za nemožné.“

Na jednu stranu je sebeoslavný proslov bez jakýchkoliv omluv nebo uzardění – nedostatkem sebevědomí nebo schopností prodávat sám sebe pětasedmdesátiletý veterán showbyznysu rozhodně nikdy netrpěl. Zároveň ho lze vnímat jako začátek motivační řeči, která se táhne dalšími dvěma díly, a její konec pak za příslib: „Svoje vize můžete bez pochyb proměnit v realitu, která může překonat vaše sny. Chtěl jsem víc, o moc, o moc víc.“

Tři kariéry Arnolda Schwarzeneggera scenáristům maximálně usnadňují práci. Nabízejí jasnou strukturu, v níž je třeba jen poskládat vybrané informace. Většinou se tak drží vyprávění, které už léta cirkuluje ve veřejném prostoru a které Schwarzenegger sepsal i ve své deset let staré autobiografii Total Recall: My Unbelievably True Life Story (Total Recall: Můj neuvěřitelný skutečný životní příběh). Portrét jde dopředu tempem a odhodlaností zmíněného Terminátora - stroje na zabíjení a nejslavnější role v Arnoldově herecké kariéře.

Schwarzenegger je hlavním průvodcem. Je to on, kdo rekapituluje, je to také on, kdo určuje vyznění a dávkuje informace. Je perfektním kurátorem svého životního příběhu. Otevře se jen tak, jak chce a potřebuje. Nemá ostatně důvod dělat nic jiného. Arnold byl a je bravurní obchodník, marketér a prodejce sama sebe – a k tomu nemovitostí, výživových doplňků, amerického i japonského piva, sítě restaurací Planet Hollywood (jednoho z mála projektu, které mu selhaly). Jak opakuje v dokumentu, všechno v životě je hra a byznys. 

Dokument je přehledně chronologický. Arnold obrazně listuje svojí pamětí a doslova pak před obřím krbem ve svém obřím domě obří knihou svých fotografií. Od vytesaného těla kulturistických začátků přes roli Barbara, kterou se prosadil v Hollywoodu, až po guvernéra s botami z aligátoří kůže. Jeho vzpomínání doplňují jeho spolupracovníci: režiséři James Cameron (Terminátor) a Ivan Reitman (Junior, Dvojčata), herecké partnerky Jamie Lee Curtis (Pravdivé lži) nebo Linda Hamilton (Terminátor) i konkurent v boji o statut největší akční hvězdy 80. let Sylvester Stallone.

Všechno je byznys

Z amerických velehor se pak dokument přesouvá do rakouských Alp obklopujících malé město Thal, kde začal v 50. letech Arnold snít o větších a lepší budoucnosti. Thal mu byl malý, co si pamatuje. Ve svých vizích viděl svoji budoucnost v Americe. Neví proč, ale věděl, že právě a jedině Spojené státy jsou tam, kde má být. Kde může být tím, kým chce. Ne náhodou se drží klasického vyprávění o emigrantském americkém snu – protože to byla a je zásadní součásti jeho image a jeho přitažlivosti. Je jeho dokonalým ztělesněním, které nevyhnutelně musí fascinovat i jeho kritiky. Jeho knižní životopis je ostatně promovaný jako „největší emigrantský úspěch naší doby“.

Do Thalu se vrátil v polovině osmdesátých let, aby na tamním jezeře požádal o ruku Marii Shriver, neteř Johna F. Kennedyho. S ní se seznámil v roce 1977 na tenisovém turnaji, kam ho jako kulturistickou celebritu Kennedyové pozvali. V té době už byl šestinásobným Mr. Olympia a objevil se v komedii Zůstaň hladový (Stay Hungry, 1976) i v dokumentu o kulturistice Pumping Iron (Železný Schwarzenegger, 1977). V té době už také nežil jeho otec Gustav, který se postaral o Schwarzeneggerovo ne příliš idylické dětství – jak vzpomíná na bití a násilí, které doprovázelo jeho opilecké návraty. Nicméně typicky pro to, jak chce být vnímán a jak dost možná skutečně přemýšlí o světě, ani otcovské násilí není zdrojem traumatu, nýbrž příležitostí.

Celým dokumentem prostupují dvě věci: superlativy a chápání se příležitostí. Arnold Schwarzenegger je nejlepší, nejschopnější, největší, je to rozený vítěz. Jak dokládají v dokumentu přibývající razítka v 60. a 70. letech v kulturistické průkazce. Přibývala tak rychle, že už nebylo kam dál jít, a jedno další navíc už ho nemohlo uspokojit. Bylo načase poohlédnout se po jiné metě, po jiné hoře, na níž by šlo vyšplhat.

Ukončení kulturistické dráhy, která z něho udělala v Americe senzaci a zadělala mu na kariéru muskulaturního akčního hrdiny, tu příznačně není podáno jako důsledek nevyhnutelného stárnutí, které limituje, co je možné s tělem dělat. Stejně tak později není jeho politická kariéra dávaná do souvislosti s tím, že se jeho filmům komerčně nedařilo.

Vše je příležitost, osobní rozhodnutí posunout se dál. Z Muscle Beach v Los Angeles, kde léta před zraky fascinovaných přihlížejících se svými parťáky trénoval, je to do Hollywoodu jen kousek. A protože mu všichni údajně říkali, že se hercem ani hvězdou kvůli svému akcentu a svalům nestane, bylo to přesně to, co chtěl dokázat. Stejně jako později s politikou. Svalnatá akční hvězda že by mohla být guvernérem Kalifornie? Absurdní.  

Dělal, co musel

Arnold Schwarzenegger z dokumentu vychází jako odhodlaný a cílevědomý – ale samozřejmě i nadaný – workoholik na hranici patologie, který si šrámy z tyranského otce vyřešil vynalézáním nových identit, jež mu umožnily neustále se stávat někým jiným. O svém dětství mluví bez větších emocí. Jako ostatně o většině věcí. Je to fakt, s nímž bylo třeba se v životě poprat. A on vyhrál.

Na rozdíl od staršího, citlivějšího bratra, který se odmala bál chodit hlubokými lesy do školy a ve 26 letech spáchal sebevraždu. Nicméně Arnold s ním v té době neměl už řadu let kontakt a nezdá se, že by ho smrt sourozence nějak poznamenala. Po letech ho to spíš vybízí k úvaze, jak je možné, že jednoho člověka jedna věc zlomí, a druhého ta samá věc vystřelí k výšinám. K ničemu zásadnímu ale nedochází: smyslem je znovu sebepotvrzení vítěze.

Jako příležitost chycená za pačesy se v očích cynika může jevit i vztah s Marií Shriver. Být součástí Kennedyho klanu je šance, kterou nejde promarnit. Což se nutně nevylučuje s autentickým vztahem a emocemi. Ale představa, že do hry vstoupil u ambiciózního mladíka i kalkul, není vzhledem k tomu, jak se v dokumentu prezentuje, nijak fantaskní. „V mém vztahu s Marií nehrálo žádnou roli, že je Kennedy,“ ujišťuje. Ale proč takhle defenzivně vůbec začít mluvit o svém čtvrt století trvajícím manželství?

A není to jediný moment, kdy to v dokonalém obrazu kontrolovaného úspěchu potemní. Operace srdce v padesáti letech tu sice slouží jako chvíle pro historku o tom, jak se v přísné rakouské rodině o nemocích nemluvilo a jak se na něj matka zlobila, že jí neřekl, že se něco děje. Už nezazní, že je nejspíš důsledkem užívání steroidů, které předtím přiznal, ale mávl nad ním rukou. Bral je pod dohledem lékaře, tak to bylo v pořádku. Operace srdce říká, že nebylo. Přímou spojnici dokument sice nenarýsuje, ale je tu.

Přímo kritický dokument nikdy není, ale pro vnímavého diváka z něj Arnold Schwarzenegger občas vychází jako někdo, kdo prostě oportunisticky dělal, co musel. Co bylo potřeba, aby dosáhl svého cíle. Neohlížel se sobecky nalevo ani napravo. V jeho mysli je to očividně dobrá vlastnost a jako vládci svého příběhu mu úplně nedochází, že to tak nutně není.

Zároveň celou dobu sází na svůj největší trumf. Na své charisma, schopnost komunikovat s kýmkoliv. Mrká do kamery, pronáší krátké hlášky, kterými se proslavil v Komandu (1985) a jež mu scenáristé psali na míru. Z nouze – nijak perfektní angličtina a robotické herectví – udělal výstavní ctnost. Je milý, sympatický, vstřícný, přátelský, lidový. Ve smyslu, že má rád všechny lidi a působí to autenticky. V rodném domě proměněném v muzeum si nenuceně přisedne ke stolu štamgastů. Ve třetím díle mluví o tom, že není self-made man, přestože jím očividně je a dlouho na to byl pyšný – protože k tomu, čím je, mu pomohlo tolik lidí. Nejde ho nemít rád. Není to Arnold, je to Arnie.

Pokání a elektrokolo

Za dvojnásobnou pozornost přitom stojí, jak autoři dokumentu pracují s kontroverzemi. Vynechávají například předvídatelně Arnoldův mladický obdiv k řečnickým schopnostem Adolfa Hitlera. Naopak zmíní skandál z roku 2003, kdy během jeho kandidatury na pozici guvernéra Kalifornie deník Los Angeles Times přišel se sérií obvinění, že Schwarzenegger léta osahával ženy. Politik obvinění tehdy popřel a smetl ze stolu.

Později přiznal, že se během natáčení občas choval špatně, ale že své chování považoval za hravé a mrzí ho, že někoho zranil. V dokumentu se k celé věci staví jinak, jak si žádá doba. A přidává k tomu twist akčního hrdiny, který mluví přímočaře. „Je jedno, jestli se to stalo před čtyřmi dekádami nebo dnes. Čas nehraje roli. Bylo to špatně. Jsou to kecy. Zapomeňte na všechny výmluvy, bylo to špatně.“

Není to naposledy, co lituje svých činů a toho, komu ublížil. Za jeho rozhodnutí nemá trpět jeho nemanželský syn Joseph Baena, s nímž v přátelské atmosféře trénuje. Omlouvá se, že způsobil bolest své rodině. Neomlouvá se ale za existenci svého syna. Pokání je součástí nového Arnieho. Stejně jako elektrokolo, kterému ekologicky uvědoměle dává přednost, byť se po horských cestách prohání i ve své hračce, vojenském obrněném vozidle.

Je třeba něco nechat tradičním fanouškům: balancovat chlapskou akční hvězdu s novou citlivostí. Stejně jako láskyplné soužití s oslicí a poníkem, kteří se volně pohybují po jeho domě a během pandemie se videa s nimi stala virálními hity. Stejně jako apelační výzvy k ruským vojákům ze začátku války na Ukrajině. Stejně jako každoroční environmentální Austrian World Summit zaměřený na změnu klimatu, který pořádá Klimatická iniciativa Arnolda Schwarzeneggera od roku 2017 ve Vídni.

Co vlastně sledujeme?

Nabízí se tak otázka, co vlastně u dokumentu Arnold sledujeme. Rekapitulaci úspěšného života? Bilanci výjimečného muže? Dlouhé promo k aktuálnímu seriálu? Odvyprávět znovu svůj příběh novým generacím, které ho možná neznají, je jistě součástí plánu. Stejně jako přitáhnout pozornost k seriálu. Zároveň se ale zdá, že je tu možná ještě další, podstatně větší plán. Pokud jsme se z dokumentu dozvěděli jednu věc, pak to, že Arnold Schwarzenegger nedělá nikdy nic jen tak - a že chce „víc, o moc víc.“

Tím se vracíme k samému začátku a motivu vizí. Slavný vypravěč o nich mluví znovu a znovu v každém díle. Působí až jako guru-aspirant, který chce nabídnout vlastní „filosofii“, již shrnuje do dvou slov „být užitečný“. Akce místo řečí. Nabízí aktivní pozitivní přítomnost v životě lidí i planety tady a teď, když je to potřeba. Být užitečný – s podtitulem Sedm nástrojů pro život – je ostatně i název jeho nové knihy, která vyjde v říjnu.

Slibuje jakýsi manuál pro život, který umožní každému maximalizovat jeho potenciál a najít účel v životě. Třeba je k tomu podle Schwarzeneggera „jasná vize, ambiciózní přemýšlení, tvrdá práce, přímá komunikace, vytrvalé řešení problémů, otevřená mysl a oddanost podělit se o svůj úspěch“.  Zúročuje tak svoji dosavadní kariéru tak a nově ji zpracovává do sebezdokonalovací příručky.

Kdyby americká ústava dovolovala, aby na prezidenta kandidovali i nerodilí Američané, je téměř jisté, že by byl Terminátor v Bílém domě. Nebo by se o to alespoň pokusil. Ústava to ale nedovoluje, a tak Arnie poháněný spalující sebestřednou touhou „být někým“ jiným zkouší budovat čtvrtou verzi sama sebe – užitečného vizionáře. Muže, který předá své know-how vedoucí k úspěchu. A potenciálně lídra, jenž pomůže vyřešit současné palčivé problémy světa, jako je klima. Zelenou iniciativu prosazoval už v čele Kalifornie, které zároveň pomohl stát se pátou nejsilnější ekonomikou světa. Že nepodepsal zákon povolující stejnopohlavní manželství, už je „nepodstatný“ detail.

A pokud na jeho rétoriku velkých vizí přistoupíme, pak jako by se někde na horizontu možná v jeho představách tetelila Nobelova cena míru, která by se tak dobře vyjímala na jeho dosavadní stěně slávy. Možná sám sebe vidí jako Al Gora. Nebo jen prostě chce prodat víc knih a dokázat té části světa, který jeho generaci a jeho typ mužské identity považuje za problém, že není odepsaný?

Dobře to vystihuje jedna scéna v seriálu FUBAR. Arnold v roli agenta CIA paroduje svoji dceru, jež představuje novou generaci tajné služby a má s ním problém: „Taťka je vykopávka narozená před rokem 1992. Neví nic o ničem. Měl by sklapnout a nechat mě zničit si vlastní život.“ Arnie ale nechce být součástí problému, nýbrž řešení.

Abychom citovali Terminátora: „I will be back.“ Možná ale poprvé v životě zjistí, že byť si svůj úspěch dokáže jasně představit, stojí před ním hora, na kterou přes veškeré odhodlání, fištrón, průraznost a sebevědomí nedokáže vylézt.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter