Pryč s emisními špehouny! Proč konzervativci ustupují od zelené ekonomiky

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

V Británii se od počátku září vyostřil boj o klima. Vypouští se pneumatiky, autům někdo vybíjí čelní skla, na jejich karosérie se sprejují nápisy. Pachateli ovšem nejsou - jak by čtenář možná očekával - aktivisté, kteří se snaží vyburcovat veřejnost z podřimování a upozornit na nutnost radikálnějších kroků k omezení produkce skleníkových plynů. Právě naopak, k vandalismu sáhli jejich odpůrci, obyvatelé Londýna, kteří protestují proti zavedení zóny ultranízkých emisí (ULEZ), jež omezuje pohyb starších vozidel po městě. Tu rozšířil stávající labouristický starosta z centra i do okrajových čtvrtí a narazil na hněv lidu. 

Odpůrci opatření, jež pokutuje starší vozidla částkou 12,5 libry denně, kradou ve velkém kamery, které mají monitorovat pohyb vozidel – vzali jich stovky, vlastně většinu, nebo alespoň zdemolovaly zařízení tak, že není schopno vykonávat požadovanou funkci. A když radnice místo stabilních kamer nasadila dodávky vybavené monitorovacím zařízením, vrhli se aktivisté i na ně. Autor tohoto newsletteru před časem hovořil v Brně s aktivisty, kteří vypouštějí pneumatiky těžkým automobilům s tím, že SUV do města nepatří. V Londýně se teď vypouštějí pneumatiky těžkým automobilům s tím, že špehounské dodávky se snaží ožebračit a omezit svobodu obyvatel tamních předměstí.

Je to možná trochu marginální a snad i úsměvné (rozhodně neteče krev), ale tento jev naznačuje trend, kvůli němuž může ledaskomu rychle úsměv na rtech zamrznout. Británie byla celkem donedávna zemí, v níž na potřebě zpomalení a zvrácení klimatické změny panovala shoda napříč hlavními politickými stranami - vzpomeňte si na symbolickou cestu tehdejšího šéfa konzervativců (a pozdějšího premiéra) Davida Camerona k tajícím ledovcům v Norsku. Dnes titíž britští konzervativci po zkušenostech s jarními doplňovacími volbami právě v okrajové části Londýna (Uxbridge) mění tón hlasu.

Premiér Rishi Sunak oznámil významný obrat - britská média ho dokonce označují jako U-turn, tedy otočku o 180 stupňů, což je možná přece jenom trochu přehnané, nicméně navzdory závazkům předchozí konzervativní vlády se zákaz prodeje automobilů se spalovacím motorem posouvá z roku 2030 na rok 2035. Navzdory závazkům předchozí konzervativní vlády se zákaz instalace nových plynových kotlů odehraje v roce 2035 pouze částečně a některé domácnosti z něj budou natrvalo vyjmuty. A tak dále…

Týdeník The Economist situaci shrnul takto: „Premiér Johnson před dvěma lety zveřejnil strategii nulových emisí spočívající na dlouhodobých cílech, jež by poháněly tržní transformaci v energetice, dopravě a bydlení. Premiér Sunak teď zaútočil na druhou a třetí položku. O první, jež si kladla za cíl dosáhnout nulových emisí v energetice do roku 2035, panovaly pochyby již dříve, poté co vláda ve své poslední aukci nedokázala přilákat žádné další zájemce o výstavbu velkých offshorových projektů větrných elektráren.“ Podle týdeníku sice kroky dnešní konzervativní vlády nevypadají radikálně, ale mohou mít nečekaně radikální dopad. Znejišťují totiž firmy, které pro transformaci potřebují jistotu. Automobilka zkrátka nemůže měnit plány ze dne na den.

Proč tedy britští konzervativci situaci komplikují? Protože se ukazuje, že shoda na potřebě boje s klimatem má své limity. Britové se shodnou, že dosažení nulových ambicí je potřebné, ovšem podpora se zhroutí ve chvíli, kdy se ukážou reálné náklady. Pokud se vyjeví, že transformace zasáhne do peněženek běžných občanů, odpor roste. Konzervativci navíc mají zhruba rok do voleb a prohrávají v průzkumech s opozičními labouristy o 20 procent. Premiér Sunak si zjevně myslí, že právě z nákladů na dosažení bezuhlíkové ekonomiky může udělat téma, jež odliší jeho stranu od konkurence a změní tragický vývoj preferencí.

Britští konzervativci nicméně nejsou jediní, kdo posouvá klimatické téma do roviny politického boje. Komentátor deníku Financial Times Gideon Rachman před pár dny napsal pesimistický komentář, v němž vypočítává podobné tendence všude na světě. V Německu dodává snaha tamní vlády zakázat plynové kotle spoustu energie populistické AfD. O Donaldu Trumpovi se není zapotřebí rozepisovat, možná vás ale překvapí, že ve Švédsku právě tamní vláda seškrtala výdaje určené právě na boj s klimatem, v důsledku čehož - jak sama přiznává - zvýší produkci skleníkových plynů. Rachman upozorňuje, že dokonce i v Číně, které může Evropa závidět produkci elektrických automobilů, propuklo něco jako nové „uhelné šílenství“, jehož důvodem je energetická bezpečnost země.

Britský autor a expert na pravicový populismus Matthew Goodwin dokonce předvídá nástup další vlny populismu tentokrát hnané především obavami ze změn spojených právě s bojem proti klimatické změně. A ten se může v rukou politiků snadno proměnit v další téma všeobjímajících kulturních válek. Pro příklady nemusíme chodit daleko, stačí si vzpomenout na divoké protesty francouzských „žlutých vest“, na jejichž počátku stálo zdražení pohonných hmot.

Goodwin, jinak profesor na University of Kent, ve svých vlastních průzkumech ukazuje, jak se postoje mění v souvislosti se sociálním postavením respondentů a jak snadno lze právě prostřednictvím nákladů na transformaci líčit boj s klima změnou coby projekt zazobaných elit, kterým nezáleží na životě běžných obyvatel - nebo ho vůbec neznají. Jak se říkalo již během protestů žlutých vest: „Oni mluví o konci světa, ale my řešíme, jak (finančně) přežít do konce týdne.“

Gideon Rachman vidí i jistou naději: upozorňuje například na to, že v Austrálii (jejíž politický život v našich končinách příliš nesledujeme) vykrystalizovala zvláštní skupina voličů a politiků, která kombinuje konzervativní pohled na svět se zájmem o životní prostředí. Říká se jim „teals“, tedy modrozelení, a dokázali připravit o politickou kariéru bývalého antiklimatického premiéra Tonyho Abbotta. Britští konzervativci nicméně zatím spíše sázejí na opačné nálady.

Pravda je dost možná taková, že politici budou muset přestat transformaci líčit jako v podstatě bezbolestný proces, který umožňuje zachovat současný životní styl a zároveň ho očistit od „hříchu“ skleníkových plynů. Přechod bude něco stát; vlastně bude stát hodně a vyžádá si hlubší zásahy do kapes i zvyklostí běžných obyvatel. Ti se pak budou muset rozhodnout, jestli to se změnou myslí vážně, nebo jestli je pro ně bezuhlíková budoucnost spíše romantickým snem. Jakousi Severkou, za jejímž světlem směřujeme, ale netoužíme k ní skutečně dojít.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter.