Zatím dobrý

To, že se parlament nedohodne na rozpočtu, se prostě stává. Ve Spojených státech to má ale v posledních desetiletích svéráznou podobu: vláda skutečně musí zavřít státní úřady, protože na ně nemá schválené finance. Neplatí to stoprocentně, nemalé množství institucí včetně bojující armády nebo leteckých dispečerů je považováno pro fungování státu za nepostradatelné a jejich chod zůstává neomezen.

Neplatí to také odjakživa, vlastně teprve od roku 1980, kdy ministr spravedlnosti poprvé interpretoval zákon tak, že státní zaměstnanci pracující v úřadech bez zabezpečeného financování jsou vlastně nelegálové. Do té doby bývalo rozpočtové provizorium vcelku běžnou věcí. Od zmíněného rozhodnutí se naopak stalo krajním řešením a do paměti vstoupila především čelní srážka Billa Clintona s tehdejším vůdcem republikánů Newtem Gingrichem v roce 1995.

Jít do tvrdého sporu s prezidentem a jeho vládou není v této podobě pro slabé povahy. Ve Spojených státech se ocitlo na neplacené dovolené zhruba osm set tisíc státních zaměstnanců - nedostávají žádné peníze, nevědí, jak dlouho budu doma, někteří si nemohou být ani jisti, zda se do práce vůbec vrátí.

Proti chaosu stojí většina veřejného mínění. Před hospodářskými důsledky varují ekonomičtí analytici. A politici jsou každý ve svém rohu a je dost obtížné z vyhroceného střetu vycouvat se ctí. I když například ve zmíněném roce 1995 spor skončil po 27 dnech kompromisem, voliči to republikánům, kteří byli všeobecně (podobně jako dnes) považováni za viníka krize, hned následující rok nandali ve volbách a Clinton vyhrál na celé čáře.

Z dalekého Česka je samozřejmě možné celou věc považovat za součást dnešního, stále méně srozumitelného amerického politického folklóru. Republikáni chtějí tímto drastickým způsobem zablokovat financování Obamovy zdravotnické reformy, jejíž stěžejní body vstoupily právě 1. října v platnost. Demokraté v žádném případě zásadní bod svého programu tímto způsobem potopit nehodlají. Bude se smlouvat a nakonec se nějaká plichta dohodne. Příznivci demokratů již teď doufají, že to voliči republikánským horkým hlavám hned tak nezapomenou. Republikáni jsou rozpolcení; ti umírněnější trnou hrůzou, radikálové mají pocit, že bojují svatou válku s Obamovým socialismem a v té není žádná oběť dost velká.

Příznivcům pravice může taková charakteristika připadat jako příliš velká karikatura, podstatou postoje amerických republikánů je ale opravdu skutečnost, že stranu ovládlo extrémistické křídlo hnutí Tea Party. Jsme vlastně svědky podobné situace jako vloni během prezidentské předvolební kampaně: jednotliví kandidáti se donekonečna předhánějí v tom, kdo z nich je větší radikál, ostřeji zatočí s přistěhovalci, ještě více sníží daně a ještě brutálněji zruší Obamovo zdravotnictví.

Smyslem je získat na svou stranu stranické aktivisty, což je malé procento voličů, které primárky zajímají (často 4–5% celkového počtu). V prezidentských primárkách se tito kandidáti postupně jeden po druhém znemožnili, až republikánům zbyl neslaný nemastný Mitt Romney, kterého tak trochu nechtěl nikdo. Na cestě do Kongresu nebo Senátu to ale funguje lépe: okrsky jsou dnes často narýsovány tak, že jsou v podstatě zaručeně demokratické nebo republikánské a hlavní souboj se odehrává uvnitř stran. Výsledkem je Kongres plný horkých hlav, pro které je boj hlavním smyslem politické činnosti. 

Typický přiklad je senátor za Texas Ted Cruz. Slouží ve Washingtonu své první volební období, v primárkách převálcoval umírněnějšího kandidáta stranického establishmentu a má podporu nejradikálnějších texaských pravicových skupin. Právě Cruz celou dnešní lapálii odstartoval, když v senátu blokoval schválení rozpočtu heroickým vystoupením v délce 21 hodin 19 minut. Senátor nemohl nic změnit, demokraté jednoduše mají prostě v Senátu většinu.

Když se třiačtyřicetiletý nováček vymluvil, pobavení senátoři rozpočet odhlasovali (narazil v dolní komoře). Ted Cruz je nyní nicméně v texaské Tea Party hrdina a jeho stranická kariéra je zaručena. Kdyby demokraté náhodou neudrželi nervy a couvli, bude z něj hvězda první velikosti. Pokud uhnou naopak republikáni, bude moci ukázat na současné vedení strany jako na nespolehlivé zrádce a možná sám nastoupit cestu na jejich místo. 

Ale zpět k tomu, proč je celé divadlo zajímavé pro nás. Americká vláda za necelé dva týdny narazí na další zeď, tentokrát to bude opět (kdo ještě počítá pokolikáté?) nutnost schválit zvýšení tzv. dluhového stropu. To je mnohem nebezpečnější časovaná bomba, protože ve hře není odložená výplata několika stovek tisíc Američanů, ale v podstatě americký bankrot.

Hranice je umělá, stanoví ji Kongres a musí ji vždy znovu posunout, což dává do rukou munici pro zákonodárce, jako je senátor Ted Cruz. Zatím se okolo zvyšování dluhového stropu vždy rozehrálo podobné divadlo, nikdo ale nenašel odvahu shodit Ameriku z útesu - následky neumí nikdo předvídat, dolar je univerzální světová měna, Amerika nikdy nepřestala splácet úvěry, neexistuje precedens, ale málokdo si myslí, že by to nebyl velký celosvětový průšvih. 

Jenže tentokrát se může stát, že Spojené státy do krizové situace vstoupí ještě v okamžiku, kdy nebudou mít dořešeny dnešní rozpočtovou krizi. Ve Washingtonu se schyluje k velkému dramatu, na které ovšem nemá nikdo kromě amerických politiků samotných žádný vliv. 

Zopakujme si ještě jednou: na počátku stojí reforma zdravotnictví prosazená demokraticky zvoleným prezidentem v demokraticky zvoleném Kongresu. Republikáni nemají z demokratických voleb dost hlasů na to, aby reformu zrušili, mohou ji ale zástupným způsobem blokovat, a držet přitom jako rukojmí nejdříve Spojené státy a potom tak trochu i zbytek světa. Tak nějak to vypadá, když se radikálové upnou na svou obsesi a ztratí smysl pro proporce.