Prastará linka A

“Tati, to jsou krásný vagónky, ty dřevěný! To jsou krásný repliky!” jásal asi dvanáctiletý klouček v metru v Buenos Aires na zastávce linky A.

“To nejsou repliky, synku,” povzdechl si tiše tatínek a já s ním. Stála jsem opodál a psychicky se připravovala na to, že přijede jeden z pětapadesáti 100 let starých vagónů značky Le Brugeoise a já budu muset vší silou odtlačit posuvné dveře, naskočit a pak za jednu ruku viset na koženém, popraskaném poutku, namačkaná s dalšími asi sto padesáti lidmi v prťavém vagónku (v němž se původně počítalo se 43 pasažéry) přízračně osvětleném secesními, zažloutlými lampičkami potaženými stoletými mušinci.

Metro v Buenos Aires je nejstarším metrem v Latinské Americe, říká se mu Subte (od slova subterráneo) a linka A se začala stavět už v roce 1913. Měla jsem tu smůlu (stejně jako dalších 160 000 lidí, kteří se na lince A denně přepravují), že jsem touhle trasou musela jezdit tři roky do práce a téměř každý den jsem prožívala strasti způsobené špatným stavem linky A, ale taky nostalgii obyvatel Buenos Aires, tedy porteños.

Jde totiž o to, že linku A porteños milují. Mají k ní podobný vztah jako my ke Karlovu mostu. O dřevěných vagónech drkotajících po zákrutech téhle trasy, která se vlní pod zemí hlavně kolem rozsáhlého centra města, psal eseje a úvahy už Jorge Luis Borges (po němž je pojmenována jedna ze stanic metra) nebo Julio Cortázar, který tvrdil, že v “metru vládne jiný prostor a jiný čas”.

A přestože se na lince A prastaré metro často jen tak zničeho nic zastaví a ve vagónech třeba na půl hodiny zhasne světlo, má tahle cesta jakési masochistické kouzlo, jemuž propadá kde kdo.

“Já linku A prostě miluju, přestože vím, jak je to v těch starých vagónech nebezpečné a nepohodlné, ale je to jako bych jezdila každý den na romantický výlet,” říkávala mi moje kamarádka, vysokoškolská učitelka historie Vanina. 

Zdá se, že je ale kouzlu konec. Od dvanáctého ledna tohoto roku linka A nejezdí a stoleté dřevěné originály budou nahrazeny moderními, klimatizovanými vozy a nostalgikové mají utrum.

Bude ale zachováno a zrestaurováno 15 starých vagónů, které budou jezdit hlavně jako víkendová atrakce pro turisty. Zbytek staroušků belgické firmy

Le Brugeoise

bude věnováno nejrůznějším kulturním institucím a zachováno jako památky na časy, kdy bylo Buenos Aires jedno z nejvýstavnějších a nejbohatších měst na světě a jeho metro považované za div moderní techniky.

Dnes je to, zejména na nejstarší lince A domov žebráků, často zaplavovaný deštěm a nepříliš lákavý labyrint nutnosti. Jezdí v něm ale každý den skoro každý, kdo se nechce několik hodin protloukat dopravní zácpou aut a autobusů, pořád totiž platí, že Subte je nejrychlejší způsob, jak se v megaměstě někam dostat.

Možná to je ale ještě úplně jinak, protože v málokterém městě na světě mají jeho obyvatelé tak melancholický a sentimentální vztah ke svému metru. Možná hledají to, o čem Julio Cortázar tvrdil, že sestup do metra z vás udělá jiného člověka nezotročeného velkým městem: “Sestup progresivní a opatrný, do metra, které lze chápat jako úplně jiné a pomalé vydechování a také puls, který tady najednou a bezmyšlenkovitě už nepatří městu”.

Cortázar v rozhovorech často zmiňoval své milované Subte a vyzdvihoval fakt, že když sestoupíme do metra, přestáváme patřit k běžnému světu, zažíváme určitou privilegovaou situaci a tahle privilegovaná situace nemá nic společného s logickými, ani běžnými událostmi.

Milovníci linky A v Buenos Aires teď budou nejméně na dva měsíce o tyto privilegované zážitky ochuzeni. Místo toho budou jezdit věčně přecpanými autobusy, které se posunují o metr za půl hodiny a zásadně jezdí po cyklostezkách a dávno tady vytlačily tramvaje. Všechno se ale zase vrátí do starých kolejí, jen ty vagóny, co nebyly žádné repliky, se nikdy nevrátí k tomu, aby se na jejich dřevěná sedadla posadily obyčejní uspěchaní cestující, kteří nemyslí ani na jiný čas a prostor, nebo privilegia, ale prostě se jenom chtějí dostat z bodu A do bodu B.