Nobelovka na jistotu

Když v roce 2009 vyhrál Nobelovu cenu míru čerstvě zvolený americký prezident Barack Obama, byl autor tohoto textu na rozpacích, přestože mu v předchozích prezidentských volbách byl právě demokratický kandidát bližší než jeho protivník John McCain. Obama tehdy znamenal rétorický obrat od konfrontačního jazyka svého předchůdce George W Bushe, jeho největším úspěchem ale bylo vítězství v regulérních demokratických volbách - a byť přitom dokázal prorazit rasovou bariéru, zdálo se to přeci jenom trochu málo. 

Když vloni získala nejprestižnější ocenění za úsilí o mír Evropská unie, byl autor na rozpacích podruhé, přestože je mu jinak máloco tak cizí jako euroskeptické postoje české pravice. EU sice v předchozích měsících udělala mnohé proto, aby ustála největší krizi od svého vzniku, to ale bylo řešení problémů, která si organizace do značné míry nadrobila sama.

Tápající výbor

Evropská unie stojí na víře, že překračování národní sebestřednosti je jedinou cestou, jak v Evropě udržet dlouhodobě mír a již více než šedesát let se jí to daří, přesto se ocenění pro jednu z nejmocnějších a nejviditelnějších politických organizací této planety zvláštně míjelo se smyslem ocenění; aspoň tedy tak, jak ho autor chápe. 

Před pár desítkami minut získala letošní nobelovku Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) - a autor se škrábe na hlavě potřetí. Nikdo ho sice nemusí podezírat, že by byl fanouškem masového vraždění nervově paralytickým plynem, ale nemůže se ubránit pocitu, že výbor pro udílení Nobelovy ceny tápe a ztrácí po předchozích omylech sebejistotu.

Proti náplni činnosti OPCW může samozřejmě těžko někdo něco namítat. Její inspektoři dozorují dodržování mezinárodních dohod, především ničení rozsáhlého arzenálu chemických zbraní dvou bývalých protivníků studené války, USA a Ruska.

Ne vždy to mají lehké, první šéf nadnárodní organizace, jejíž členy je 190 zemí, byl například za podivných okolností kvůli údajné korupci odvolán ve chvíli, kdy se snažil přesvědčit k podpisu přístupové smlouvy tehdejšího iráckého prezidenta Saddáma Husajna - čímž by výrazně zkomplikoval tehdejší kampaň USA a Velké Británie směřující k útoku na Irák. 

V Sýrii byli inspektoři organizace nedávno terčem útoku neznámých ozbrojenců a práce, kterou odvádějí při pokusu odzbrojit režim prezidenta Asada uprostřed surové občanské války, určitě nebude snadná. Při vší úctě se však jedná o mezinárodně podporovanou, slušně financovanou instituci, o jejíž legitimitě nikdo nepochybuje a která morální ani finanční podporu spojenou s oceněním “nemá zapotřebí”. Ocenění pro OPCW je hra na jistotu, která ale činí cenu tak trochu zbytečnou.

Zcela neznámý

Podívejme se tak raději na ty, které ocenění letos minulo. Výbor se mohl dostat do zajímavého sporu sama se sebou, kdyby ocenění udělil jednomu z dvojice amerických aktivistů Chelsea (Bradley) Manning / John Snowden, které někteří komentátoři skutečně stavěli mezi favority “soutěže”.

Podle našeho názoru je dobře, že moudří členové komise nepodlehli vábení opravit vlastní kroky z roku 2009. Činy obou aktivistů jsou příliš rozporuplné a jejich důsledky příliš nejednoznačné na to, aby si zasloužili nálepků bojovníků za světový mír. 

Samozřejmým favoritem byla odvážná pákistánská dívka Malala Jusafzai, kterou před rokem postřelili pákistánští tálibáni do obličeje jenom proto, že se veřejně brala za právo tamních dívek chodit do školy.

Malala zranění přežila a stala se během uplynulých měsíců silným hlasem mladých žen celého světa hlásících se o svá práva. Je zahrnována oceněními (naposledy ve čtvrtek Sacharovova cena), vystupuje v OSN. Právě z tohoto důvodu by ovšem ocenění bylo sice zcela zasloužené, ale vlastně trochu zbytečné. Malala už své místo našla.

Kdyby si autor mohl vybrat, udělil by letošní nobelovku poslednímu z nejčastěji jmenovaných favoritů, konžskému gynekologovi Denisi Mukwegovi, který ve své nemocnici pečuje o oběti hromadných znásilnění ve válečném konfliktu. Doktor Mukwege pracuje na vlastní pěst, v obtížných podmínkách a pro většinu světové veřejnosti je zcela neznámou postavou. Morální i finanční podpora pro osamělé bojovníky tohoto typu je přesně to, co Nobelově ceně za mír sluší nejvíc.