O vzpěračkách a gymnastech

Ještě krátce k nedávno skončené olympiádě. Právě včera totiž o zlatou medaili přišla běloruská koulařka, kterou o nejcennější kov připravil pozitivní dopingový test. Autorka sloupku si při té příležitosti vzpomněla na komentář kolegy z Hospodářských novin Petra Honzejka z minulého týdne.

V textu s názvem O zblblosti ženského vzpírání se tam zamýšlí nad tím, jestli je olympijské soutěžení, kde do dalších a dalších kategorií pronikají sportovkyně, stále oslavou genderové vyváženosti. A má za to, že nikoliv – že vzpěračky a boxerky nejsou výsledkem emancipace, ale naopak dalším důkazem toho, že mužský princip světu vládne. V „ženských“ disciplínách – moderní gymnastice či synchronizovaném plavání – totiž muži naopak zastoupeni nejsou. „Nevítězí rovnoprávnost, ale mužský svět, který uznává jen sílu, měřitelný výkon a co nejbrutálnější uzemnění soupeře,“ píše Honzejk. „Některé ženy jsou ochotny ztratit skoro vše, co je dělá ženami, jen aby do něj mohly patřit. Pokud jste viděli úkazy odehrávající se na londýnském vzpěračském pódiu v ženských kategoriích, víte, o čem mluvím. Sledovali jsme jakousi travesty show, kdy závodnice popíraly zjevem i chováním vše ženské, sekundární pohlavní znaky nevyjímaje.“

Autorka sloupku si dovolí nesouhlasit. Když začneme u vzpěraček – sportovkyně v nižších váhových kategoriích vypadaly naopak velmi žensky, navzdory násobkům vlastní váhy, které vzpíraly. S vyšší váhou tělesnou i vzpíranou dámy mohutní a svalnatí, ale ani tady „neženské“ závodnice nedominovaly úplně. Naopak blonďatou Němku Julii Rodhe zařazoval kdekdo mezi nejvíc sexy účastnice olympiády.

Problematický je argument o zjevu také proto, že jej lze (ale nikdo to nedělá) použít i „naopak“. Všimli jste si třeba japonských sportovních gymnastů? Vypadali jako z japonského manga komiksu: sofistikovaně ostříhané a upravené účesy, svalnaté a pevné, ale drobné postavy, jemné rysy obličeje. Vypadali jako dívky. Nebo boxeři muších vah – autorka sloupku by takového osmačtyřicetikilového boxera sice zřejmě neporazila v boxu, ale zcela spolehlivě by ho uzemnila zalehnutím.

A ptá se někdo, zda tady muži náhodou neztrácejí znaky své mužnosti, zda tady nejde o travesty show? Jasně, jde pořád o „sílu“, ale kdo říká, že to je výraz mužnosti? Je ohromná síla gymnastů mužná, když jí v ohromující míře disponují i gymnastky? A je kupříkladu střelba mužská nebo ženská kategorie? A rozhoduje o mužnosti či ženskosti výhradně vzhled?

Autorka sloupku má tedy pocit, že letošní hry byly naopak vítězstvím pravé emancipace, která je na hony vzdálené od oné násilím očkované, jak si ji pamatujeme z dob, kdy tolik zemí drogami vyrábělo pohlavně neidentifikovatelné stroje na medaile. Tyto časy v Londýně připomněla možná běloruská koulařka a pár čínských závodnic.

Drtivá většina sportovkyň naopak dává na odiv svůj půvab a k tomu závodí v make-upu, s nalakovanými nehty, s květinami ve vlasech, ale zároveň u toho podávají špičkové výkony. A snad právě díky nim se vytrvalost, disciplína, dravost, soutěživost či síla přestanou považovat za výhradně mužské znaky.