Co jsme se dověděli na rudém sjezdu

Od sjezdu KSČM už je to sice nějaký pátek, ale stojí za to se k němu vrátit. Autorka sloupku neměla jednu neděli co dělat, tak se tento den rozhodla strávit na komunistickém sjezdu v Liberci. A dobře udělala – takový plný a mnohovrstevnatý zážitek by původně plánovaný program (lenivé odpoledne s knihou a vínem) skutečně nepřinesl.

Komunisté si neomylně vybrali nejošklivější budovu v Liberci – centrum Babylon, symbol polistopadového papundeklového nevkusu, který je navíc zcela nepraktický postavený a rozvržený. Sjezdový sál s nízkými stropy, z nichž visely jakési plachty nejasného účelu, připomínal klaustrofobický bunkr určený k přežití globální katastrofy. Z bunkru a do bunkru vedla nesmírně komplikovaná cesta s mnoha různými typy schodišť a výtahů a chodeb.

Architekt si toho byl zřejmě vědom a chtěl bloudícím cestu zpříjemnit – do temné chodby vedoucí k sálu tak umístil repliku Ištařiny brány.

Glazované cihly a reliéfy lvů starověkého Babylonu tak v dráždivém kontrastu doplňovala nepadnoucí saka a retro účesy českých komunistů. Ještě lepší pohled se ovšem naskytl v zastřešeném atriu, kde se podával oběd a které bylo pro změnu ve stylu kambodžského Angork Watu, ale nejzajímavější pohled nabízeli komunisté stojící ve frontě k bufetu hned vedle reprodukcí rytin s koloniální tématikou. A ne tak ledajakou – dekoratéři zjevně šli po formě a nikoliv obsahu, jinak by nemohli vyzdobit hotel výjevy s bílými otrokáři a jejich černým „majetkem“ v řetězech.

Hostinu pro ucho pak nabízely projevy delegátů. S jazykovým purismem není třeba to přehánět a chybu uděláme každý, nicméně tady byla frekvence taková, že lze prohlásit, že čeští komunisté často neumějí česky a s cizími slovy jsou rovněž na štíru. „Děkuji ti soudruhu za svá slova,“ vyprovázel kupříkladu předsedající každého řečníka. Soudruh Komínek se pak upozorňoval kolegy, že přece není v rozporu s komunistickým posláním vlastnit „firmu, která se přihlásila do exkurze“. Jak asi tušíte, soudruh měl na mysli „firmu, na níž byla vyhlášena exekuce“.

Čím se dostáváme k další nesmírně zajímavé části debaty – část soudruhů totiž měla pocit, že je „nekomunistické“ ve větším podnikat či vlastnit majetky. Byli ovšem ve výrazné menšině, ostatní soudruzi totiž ten pocit nemají a ochotně se kolegům svěřovali, jak vesele cestují, podnikají, řídí velké firmy, vlastní domy.

Soudruh Rudý se pochlubil, jak procestoval USA (pravda, s povinným odskokem na Kubu). Soudruh Procházka prošel vedením několika podniků s obratem přes sto milionů. Soudruh Holý, ač invalidní důchodce, si koupil v domovském Brně byt. Nebylo by to samozřejmě nijak důležité, kdyby nešlo o delegáty strany, která znárodnila kde co, zadupala podnikání všeho druhu (včetně drobného, které i komunisté okolních zemí brali na milost), kradla lidem domy, pole a další majetky, které budovali jejich předci, a zavřela je za ostnatý drát.

A která za posledních dvaadvacet let nad správností svého postupu nikdy nezapochybovala. Obecná „omluva“ se nepočítá, naopak jsou klíčové ostatní kroky směrem k minulosti: odmítli se přidat k panevropské Straně evropské levice, protože by to znamenalo odmítnout stalinismus, odmítali odškodnit lidi zavlečené do Sovětského svazu či účastníky protikomunistického odboje, oslavují únorový převrat i hlavní strůjce represí. Odmítají vrátit majetek církvím, stejně jako protestovali proti restitucím „občanským“.

V tomto směru se tedy podle všeho komunisté nemění – svoji politiku rádi aplikují hlavně na ostatní.