Umělci na pokraji nervového zhroucení

Hlavním podnětem k uspořádání putovní výstavy se stala - jak už název napovídá - punková modlitba Pussy Riot Bohorodičko, vyžeň Putina v moskevském chrámu Krista Spasitele. Příznivci i odpůrci tuto akci vnímají ze všeho nejvíc jako politický komentář. Kurátor expozice Andrej Jerofejev má ale za to, že dotyčná akce byla i uměleckou performancí, která doplňuje současný trend tzv. art-aktivismu. U současných vládců Kremlu se politicky angažované umění nesetkává s velkým pochopením a jeho protagonisté leckdy končí u soudu. Podobnou zkušenost má ostatně i sám Jerofejev.

Když vás před lety soudili za výstavu Zakázané umění s tím, že urážela city věřících, vyvázl jste jen s pokutou, ale hrozilo vám sedm let vězení. Obával jste se, že za mřížemi opravdu skončíte?
Dlouho jsem ten soud vnímal jen jako takovou hru, takové nevkusné, bulvární divadlo, které bude bez následků. Jenže těsně před soudem mi jeden dobře informovaný úředník prozradil, že se uvažuje o nepodmíněném trestu. Byl jsem v šoku. Můj kamarád Jurij Samodurov (byl souzen také – pozn. aut.), tehdy ředitel Sacharovova centra, kde se výstava konala, zavtipkoval: „Říkají, že ve vězení se staneš člověkem, do teď jsi nebyl nic.“ Několik dní jsme se pak hádali až do ochraptění. Trest vězení byl pro mě největší strašák. Po tomhle soudu na téma umění a vězení už pak nikdo z mých známých nikdy nevtipkoval.

Napadlo vás tehdy, že se Rusko vrátí k tomu, že se za umění bude zase zavírat?
Ruský národ je na to zvyklý. Zavíralo se během carského i sovětského režimu, není to pro nás nic nového. V Rusku jsou lidi u moci k umění lhostejní. Pokud si už umělce všimnou, zaujmou k němu nenávistný postoj - a to pak začne být nebezpečné. Jednou už se zdálo, že jsme se téhle války úřadů se světem umění zbavili. No, jak vidno, nezbavili.

Co si myslíte o cenzuře v Rusku?
Není důležité, co si o tom myslím. Cenzura a samo-cenzura – to je prostě realita současného politického režimu v Rusku. Existují seznamy oficiálně zakázaných knih, filmů a výtvarných děl, které byly označeny jako extremistické. Například i videoklip Pussy Riot Bohorodičko, vyžeň Putina. Spoustu významných veřejně činných postav - ne opozičníky, ale obyčejné lidi - na televizních obrazovkách nikdy neukážou. Existují zakázaná témata, která se na státních kanálech neprobírají. A s určitými lidmi si oficiální představitelé vlády ruku nepodají, třeba se mnou. Navíc samo-cenzura se zahnízdila v každém úředníkovi. No, a tak to prostě je.

Existuje podle vás hranice, kdy se art-aktivismus přestává být uměním?

Hranice umění a mimouměleckého projevu v art-aktivismu je stejná jako v běžných formách umění. Pokud se umělecký obraz zaměňuje s didaktičností, pokud nemá další, přenesený význam, pokud se hra s ideologickými jazyky zaměňuje s přímým fyzickým násilím a morálním útlakem, pak přestává být umění uměním na plátně stejně jako při masové akci. Jen bych k tomu poznamenal, že v současnosti obecně rozšířené přesvědčení, že obraz, freska nebo socha je větší umění než cokoli jiného, například protest proti establishmentu jako akce Pussy Riot nebo skupiny Vojna, je chybné - a způsobené omezeným vnímáním umění skrze podmínky muzeí.

Plánujete dostat tuto pražskou i do Ruska?
To je vyloučené. Nevezme ji jediný výstavní sál, jelikož na ní vystavujeme věci, které jsou na seznamu zakázaných děl. Výstava ale poputuje do Itálie nebo Nizozemí.

V čem se liší současné umění na Západě od toho v Rusku?
Vzhledem k nedostatku kvalitního vzdělání a rozsáhlejší podpory galerií a muzeí ze strany ministerstva kultury zůstává naše současné umění v mnoha směrech amatérské a diletantské. Neexistuje pro něj trh, nejsou sběratelé, zasvěcení kritici - a ani návštěvníci. Ovšem ne vždy tyto podmínky umělci škodí. Je tak méně svázán povinnostmi a podmínkami, které si galerie na Západě kladou. Ve srovnání se západním umělcem je vlastně v tomhle ohledu svobodnější. Ve smyslu mediální podpory, technického zázemí a možných investic však ruský umělec se západním vždycky prohraje. 

V poslední době se v Moskvě a Petrohradě objevil trend bývalých továren předělaných na soukromé galerie a výstavní sály, například Garáž. Znamená to, že je v Rusku dost mecenášů a sponzorů umění?
Samozřejmě, že jich není nikdy dost. Ale to není ani na Západě.

Přesto všechno jste při diskuzi v pražské galerii Tranzitdisplay pronesl, že moskevské galerie nabízející současné umění jsou daleko aktivnější než na Západě.
Ano, vidím to tak. Je to dané tím, že žijí s pocitem nevyhnutelného zániku a ve stálém ohrožení existence. Tento pocit dočasné existence a možného zániku jim dodává jakéhosi hysterického ducha a tak často fungují „na pokraji nervového zhroucení“. Takhle ostatně v současném Rusku žijeme všichni. Nikdy nevíme, co bude zítra.