Zemřel fotograf Jan Malý, spoluautor slavného cyklu Český člověk

„Byl to neprůbojný melancholický samorost, ale z fotografů jeho generace měly právě ty jeho snímky největší šmrnc a lehkost,“ vzpomíná na Jana Malého kurátor Pavel Vančát. O neprůbojnosti fotografa, který ve středu 5. dubna zemřel ve věku dvaašedesáti let po krátké nemoci, svědčí ostatně i to, že za svého života měl pouze dvě samostatné výstavy. První mu v roce 1980 připravila Anna Fárová, tu druhou (a poslední) příznačně nazvanou Torzo inicioval v roce 2013 v pražské Leica Gallery právě Vančát.

Společně s Jiřím Poláčkem (1946 – 2016) a Ivanem Luttererem (1954 – 2001) patřil Malý do trojice autorů, která se na počátku osmdesátých let pustila do vytváření rozsáhlého portrétního cyklu Český člověk. V několika etapách jej rozšiřovali a vystavovali (a to i po Luttereově úmrtí) až do roku 2010.

Mimořádný projekt vznikl vlastně náhodou, když trojice spolužáků z FAMU vyrazila na Moravu s mobilním ateliérem ve stanu a s příslibem zakázky na fotografování krojů. Shodou nečekaných okolností se ale do stanu připletl dělník ve vyhrnutém nátělníku, špinavých montérkách a lahví vína v ruce a dožadoval se snímku. Jeho „ledabylý postoj a přímý pohled“ - jak píše Anna Fárová - udal styl celému cyklu, který sledoval české typy jak během pozdní normalizace, tak rané demokracie.

Ovšem i „vinou“ věhlasu tohoto světoznámého souboru zůstávala Malého vlastní tvorba ve stínu. Teprve když Vančát v roce 2007 připravoval výstavu ohlížející se za sedmdesátými lety v české fotografii, uvědomil si opomíjenost tohoto autora. Pohotový dokumentarista zachytil výjimečné momenty nočního života jak v herně U Nováků, tak v jazzovém klubu Reduta, kam jej táhla slabost pro vše americké. „Focení mu šlo samo od sebe, dokázal fotit od boku a vždy hezky. Byl vtipný, talentovaný, nevytahoval se, “ popisuje Vančát zásadní důvody, proč se rozhodl postrčit Malého k autorské retrospektivě.

To samo by už mohlo znít jako happy end, ale krátce po začátku příprav postihla Malého krutá ztráta. Majitel jeho tehdejšího ateliéru nechal na základě nikterak vysoké dlužné částky za nájem vystěhovat a vyvézt na skládku všechno vybavení včetně archivu zvětšenin a negativů. Nic se nepodařilo zachránit. Malému se tehdy málem zhroutil svět, přišel bez nadsázky o veškerou životní práci - ale že by s výstavy mělo sejít, to si tehdy on ani Vančát nepřipustili. Vernisáž Torza, kde se objevily fotografie z negativů, které měl doma, a zvětšeniny, které zapůjčili jeho přátelé, se uskutečnila podle plánu a na kvalitě to nebylo poznat.

Kromě fotografií dokumentujících pražský noční život se tu objevila i další Malého typická témata, mimořádně pojatá předválečná modernistická architektura nebo hořkým humorem prosycený soubor Na silnici - zachycující stánkaře v příhraničí v letech 1990 až 1991 coby průkopníky drobného českého podnikání a iluzí o nastupujícím kapitalismu.

Retrospektivu Torzo chápal jako zadostiučinění, které zmírnilo bolest ze ztráty archivu i rozčarování z toho, kam se fotografie jako řemeslo ubírá. Malý totiž nikdy nepřekonal odpor k počítačům, digitalizaci považoval za úpadek fotografického řemesla a odmítal se na ni adaptovat. I proto mu ubývalo zakázek a v posledních letech upustil i od autorské tvorby. Fotografie pro introvertního paličáka totiž navždy znamenala jedinečnost filmu a prostředí temné komory.