Skončili jsme, jasná zpráva. Styloví Zrádci nejsou další tuctová televizní krimi

V jedné z epizod amerického seriálu Breaking Bad nevyhnutelně dojde řeč na Česko. Nejlepší seriál uplynulé dekády se točí kolem výroby pervitinu jako existenciální deformace amerického snu - a špičkový pervitin se už od socialismu vaří právě v Česku. Je tak jen poetickou souhrou dějin, že po revoluci postupně začali nejlepší pervitin vařit Vietnamci, kteří tu díky československé pomoci rozvojovým komunistickým zemím vytvořili silnou komunitu. I jako svébytná lokální odpověď na fenomenálně úspěšný Breaking Bad se tak dá vnímat seriál Zrádci, jehož první díl v neděli večer vysílá Česká televize.

Scenárista Miro Šifra si už udělal jméno na výjimečné krimi Rédl z raných devadesátých let. Ve Zrádcích se inspiroval nejen Breaking Bad testujícím propustné hranice toho, co je a co není morální, ale i nejslavnějším filmem o drogách vůbec, britským Trainspottingem. Zároveň – minimálně podle prvních tří dílů – ve Zrádcích dokazuje, že má nejen precizně nastudovaný daný žánr, ale i dost vlastních originálních nápadů a vidění, aby napsal další pozoruhodnou krimi.

Tenisky a Tesla

Šifra scénář napsal podle původního námětu Jiřího Vacka, jednoho ze zakladatelů Národní protidrogové centrály. Zdrojem byly příběhy policistů z terénu, kteří bojují s česko-vietnamskou drogovou mafií, jež ovládá sedmdesát procent tuzemského trhu. Seriál tak bere diváka do světa, který je mu v drtivé většině neznámý, přestože existuje třeba u Hradce Králové. Hlavním hrdinou je dealer David Frýdl (Cyril Dobrý), který hraje na obě strany. Pracuje pro kartel, zároveň funguje jako policejní informátor. Šestidílná minisérie sleduje zhruba tři týdny v jeho životě, kdy mu na krk dýchá policie, která se snaží vyšetřit smrt svého kolegy a to, proč se pokazil jeden zátah v Polsku, odkud se dovážejí léky k výrobě drogy.

Stejně tak si musí dávat bacha na své „spolupracovníky“ v lukrativním byznysu, díky němuž si mohl pořídit nejen lifestylovou kolekci drahých tenisek, ale třeba i luxusní žlutou Teslu. Tu dobíjí v garážích svého designovaného bytu na pražském Smíchově, který sdílí s nejlepším kamarádem Reném (výborný Miloslav Pecháček). Tenhle moderní pankáč je tak trochu střelený, nic neřeší, o ničem moc nepřemýšlí, jen si hédonisticky užívá a kašle na pravidla. A jak říká David, o jeho vedlejší spolupráci s policií „nic neví“. Jak se postupně ukáže, málo toho ví i divák. V prvních dvou dílech získá dojem, že už možná tuší - pak ale seriál rozkryje další nečekanou vrstvu a pevně drží pozornost.

Druhou hlavní figurou je policejní analytička Petra Vávrová, která se s informátorem spojí a chce dostat nikoli ty, kdo pervitin vaří, ale velké ryby, jež za operací stojí. Přitom musí fungovat jako manželka i matka – k policii se vrátila po devíti letech na mateřské a její práce by mohla ohrozit kariéru manžela, který se mezitím dostal na pozici náměstka policejního prezidenta. Dnes už téměř povinnou ženskou linku v kriminálce se snaží Zrádci rozpracovat složitěji a bez obvyklých klišé – nicméně ve výsledku se střídavým úspěchem.

Seriál každopádně nenabízí klasickou perspektivu mužných akčních policistů vyšetřujících zločin. Ani nesleduje dopad drog. Hlavním vypravěčem a průvodcem je právě David jako dealer, který si myslí, že je dost chytrý na to, aby situaci ustál. Podobně jako hrdina zmíněného Trainspottingu, i David komentuje děj a celou drogovou scénu. Boří čtvrtou stěnu a promlouvá přímo do kamery, k divákovi. Drze popisuje, co se kolem něj děje, doplňuje informace a nabízí třeba svůj pohled na to, jak je celý boj proti drogám naprostý nesmysl. Manipuluje i se svými rodiči.

Vysvětluje, že Vietnamci ovládli obchod s pervitinem, protože jsou prostě pracovitější než Češi. Případně kárá diváka za jeho rasové předsudky, kdyby si náhodou myslel, že všichni čeští Vietnamci buď pracují ve večerce - nebo jsou zapojeni právě  v obchodu s drogami. S výrazným vypravěčským prvkem, který by mohl působit rušivě, však seriál pracuje funkčně, přesně v té míře, aby pomohl načrtnout, co je vůbec David zač. Jak přemýšlí, jak má nebo nemá pod kontrolou situaci, která se neustále proměňuje.

Zároveň taková stylizace zapadá do svěžího tónu, kterým Šifra vypráví. Pracuje s odstupem, nadsázkou, ironií. I proto se vyhýbá oněm dopadům drog na ty, kdo je berou, a soustředí se na systém v pozadí, který ho netáhne k žánru složitějšího sociálního dramatu. Naopak může svého hrdinu, jeho kamarády i policii stylizovat. Více zapadají do zábavních parametrů žánru, aniž by to celé téma trivializovalo. Nejde o dokumentaristickou sondu do práce policie, do života drogového dealera, ani do operací drogové mafie. Spíš o vstup na neznámý terén, do uzavřeného prostředí s pevnými pravidly, které bude jistě brutálnější, než ho nakonec seriál vykresluje. Není to divoký Východ, spíš jakýsi magický realismus drogového podsvětí. Cílem je úplně nevystrašit konzervativního diváka, který dává přednost Případům prvního oddělení.

Svébytné obrazové pojetí

I ve Zrádcích se ostatně střetává starý, pomalý svět s tím novým, nekonečně zrychleným. Mládí se středním věkem. Zatímco dealeři obchodují na dark webu (ale drogy posílají starou dobrou Českou poštou), nosí ikonické žraločí mikiny od Bathing Ape, používají šifrovací aplikace a jejich divoké noční jízdy tepou současným rapem, policisté jsou utrápení starší muži poslouchající Jasnou zprávu od Olympiku. Ti, kteří chtějí s podsvětím držet krok, pak často riskují, že jim podjedou nohy. A na konci jim k tomu bude osudově a baladicky zpívat Marie Rottrová: „Když tvoje cesta už je necestou / … / když srdce zvonů přestávají být / když mlčí i ten, v koho nevěříš.“

Zmíněná mikina Bathing Ape není přitom triviální volba. V určitém ohledu je japonská tahle značka nejvíc cool: symbolizuje životní styl, prestiž, výjimečnost, anti-systémovost, individualitu. A Zrádci jsou zásadně také o stylu. Nejen o tom bezchybném, i konzumním, který vyznává David a pro něhož je potvrzením, že uspěl. Zrádci jsou po Modrých stínech a Vodníkovi další z detektivek, u kterých si režisér Viktor Tauš zkouší svébytné obrazové pojetí (přibral k tomu mladého Matěje Chlupáčka, který je druhým režisérem série).

Na rozdíl od standardního přístupu v tuzemské detektivce, která se soustředí hlavně na vyšetřování a s žánrem pracuje utilitárně, zastává Tauš názor, že má detektivka nejen uspokojit divákovu zvídavost, intelekt a touhu po napětí, ale že se na ni má i dobře dívat. Zrádci jsou vizuálně vymazlení - plní prolínání obrazů, nezvyklých úhlů, náladového, téměř průsvitného snímání, kdy se éterické světlo pomalu převaluje třeba v prostorách rekonstruovaného kostela, kde si národní protidrogová centrála zřídila své sexy (a záměrně naprosto nereálné) detašované pracoviště.

Podobnou funkci plní i architektura, jíž je věnována maximální pozornost. Od opuštěného bazénu proměněného na dočasnou varnu pervitinu přes přísné, modernisticky běloskvoucí linie linie Davidova bytu po policejní stanici v Hradci Králové, která vznikla nejspíš z bývalé socialistické samoobsluhy, a vybydlený panelák, v němž se David na chvíli ukrývá. Architektura promyšleně odráží a dokresluje i světy postav a kolektivních figur, jako je policejní aparát,  nebo někdy i vrstev společnosti současného Česka, které vedle sebe existují, aniž se potkávají.

Jakkoliv je však formální kouzlení s kamerou zajímavé, občas nemá jiný než estetický účel. Vytváří ornamenty pro oko, které umí překlenout i banalitu, a může tak působit samoúčelně. Šifrův scénář přitom žádné berličky v tomhle ohledu nepotřebuje. Stejně jako Rédl, i Zrádci sebevědomě zbavují tuzemskou detektivku závislosti na žánrové i tematické opatrnosti.