Lodní deník III. – Zelený čtvrtek

Všechny dny posvátného velikonočního tridua jsou fascinující archetypální poutí. Ta začíná radostnějším Zeleným čtvrtkem, vede nás křížovou cestou Velkého pátku, pak zvláštním tichem Bílé soboty, kdy Boží Syn sestupuje do pekel, aby ze soboty na neděli v oslepujícím jasu světla odvalil kámen a ukázal se prázdný hrob.

Zelený čtvrtek je z těchto tří dnů možná nejméně dramatický, přesto k němu zvláštním způsobem lnu. Snad proto, že je v něm nejvíc z živého Ježíše. Už roky slavím Velikonoce alternativně, s exkomunikovaným knězem v kruhu přátel mimo chrámové klenby. Ale letos, kdy jsou kostely pro věřící zavřeny, mě vzpomínka na obřady Zeleného čtvrtka jaksi rozechvívá.

Na Zelený čtvrtek si křesťané připomínají Ježíšovu poslední večeři s učedníky a následný odchod do getsemanské zahrady. Je to poslední radostný den Ježíšova pozemského života, který předchází jeho smrti. Tradice mu u nás přiřazuje zelenou barvu, i když je původ tohoto označení nejasný. Ale pro mě zelenou barvu opravdu má – vždyť je to jakési nadechnutí života těsně před onou velkopáteční hrůzou, kterou Ježíš podstoupil. Vždyť je to vzpomínka na poslední hostinu, kterou tento Básník života, tento božský bohém, který byl trnem v oku mocným i zbožným, tento přítel vyvržených a chudých pořádal v rámci oslav Pesachu. Ostatně je to pro něj víc než příznačné, za života byl svými nepřáteli nazýván žroutem a pijákem vína, a tak i jeho poslední rozloučení s přáteli muselo mít formu hostiny.

I církevní tradice (alespoň jak ji znám v její katolické podobě) slaví tento svátek v zamilovaném opojení. Roucha i zpěvy jsou při večerní bohoslužbě zvlášť slavnostní, kadidlo dýmá a kostely praskají ve švech (alespoň některé). Při této mši se používá starý římský kánon, který obsahuje řadu magických prvků. V jeden okamžik se například kněží sklánějí nad oltářem a šeptem prosí Anděla Hospodinova, aby přenesl přesvatou oběť přímo před Boží tvář. V této chvíli jsem si vždy představoval, že obrovský anděl, jehož tělo je utkáno z průsvitných a chvějících se zlatých a modrých nití, bere do rukou neviditelnou formu chleba a vína a nese ji kamsi do osmé sféry. Na ono místo, jemuž filozof Henry Corbin pod vlivem perské mystiky říkal – svět „Nekde“. A nejen andělé se ten večer vznášejí: odlétají i zvony do Říma, aby přilétly až na Vzkříšení.

Při obřadu Zeleného čtvrtka kněží na celém světě napodobují Krista. Myjí lidem nohy, tak jako je on myl svým učedníkům. V minulých několika letech chodil papež František do věznic a imigračních zařízení, aby Kristův akt pokory napodobil nejen formálně. Mytí nohou je rituálem služby. Skloněním se i před těmi posledními. Když se mohl sklonit Ježíš, mohou se sklonit i ti, kdo se k němu hlásí.

Po tomto aktu se slaví vlastní svátost eucharistie – chléb a víno jsou rozdávány lidem na znamení, že právě tohoto dne byl ustaven nejvýznamnější kultický akt celého křesťanství. Ze symbolické oplatky a malého hltu vína už nemusí být jasné, že je to připomínka skutečné večeře, antické hostiny zasazené do židovských svátků, a že toho učedníci museli během tohoto večera vypít víc než dost. Naštěstí bývá po mši v některých farnostech v sakristii připraveno jako pohoštění další víno a chléb, abychom se alespoň trochu mohli přiblížit původní hostině. Ti, kdo se o svatém týdnu opravdu postí, bývají ten večer extaticky opilí.

A Kristus? Poté, co s námi stoloval, se pomalu odebírá do Getseman, aby zde v nočním listoví čekal, až si pro něj přijdou pochopové vedení Jidášem, který ho naposledy políbí. Na konci Zeleného čtvrtku odcházejí věřící s knězem kamsi do boční kaple, která zahradu smrtelného strachu symbolizuje. Aby s ním alespoň chvíli bděli, snad aby napravili ono trapné spaní jeho učedníků. Pak už vše pohltí tma dalšího dne – Velkého pátku.

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.