Jódlování místo kabaretu. Další řada Babylonu Berlín vykresluje hroutící se právo a demokracii

Žádný německý seriál z posledních let nevyvolal doma v Německu tolik pýchy na lokální produkci a nepřitáhl k sobě tolik mezinárodní pozornosti jako Babylon Berlín. Recenze prvních dvou řad byly nadšené od Berliner Zeitung po New York Times, čísla sledovanosti závratná nejen v Německu, ale i v další stovce zemí, do nichž se seriál - pod nímž je podepsaný jako jeden z tvůrců Tom Tykwer - prodal. Tolik proklínané titulky jakoby najednou nebyly problém a němčina přitahovala diváky jako neonová světla dekadentních berlínských nočních klubů 20. let.

Bylo jasné, že úspěch povede k dalším sériím a aktuálně už na HBO Max běží čtvrtá řada. Ze „zlatých dvacátých“ Výmarské republiky se posouvá do „hnědých třicátých“. Konkrétně do roku 1931, kdy Berlínem prorůstá chudoba způsobená krachem na burze a politické frakce se radikalizují stejně jako berlínské podsvětí. S blížícím se nástupem Adolfa Hitlera k moci – zbývají do něj dva roky – seriál zásadně potemněl. Babylon Berlín má pořád co nabídnout, hlavně fanouškům, kteří chtějí zůstat ve starém známém světě, ale je toho míň, než nabízely předchozí řady. Jako by byla čtvrtá série vypadla z tempa a rytmu, které z předchozích řad dělaly podívanou, od níž se dalo stěží odtrhnout.

Dobrá investice

Seriál Babylon Berlín vychází z německého knižního bestselleru Volkera Kutschera o inspektorovi Gereonu Rathovi, který vyšetřuje v meziválečném Berlíně zločiny napojené na společenskou a politickou scénu, na níž operují trockisté, nacisté i ilegální polovojenské organizace snažící se rozvrátit křehké základy mladé republiky. Asistuje mu při tom emancipovaná  a podnikavá dívka Charlotte Ritter, která má nejen schopnost přežít v často nemilosrdné metropoli, ale i talent pro policejní vyšetřování. Série nejsou přesným přepisem jednotlivých knih. Autoři je adaptují a tvarují pro vlastní vizi Berlína jako fascinujícího i hrozivého labyrintu - i pro svůj komentář k pohnuté době, která vyústila ve světovou katastrofu.

První dvě řady Babylonu Berlín hypnotizovaly fantaskním i fantastickým zachycením Berlína jako moderní, modernistické, liberální a kosmopolitní metropole. Epicentra všeho zajímavého v kultuře, technologii i myšlení – nejen německého, ale i evropského. Jako místo vzrušující, svobodné a osvobozující. Podařilo se jim vytvořit živý a žitý Berlín, nikoliv kulisy k dějinám. Horečné vzrušení dvacátých let ministr zahraničí Výmarské republiky Gustav Stresemann popsal jako „tanec na sopce“. Gereon Rath na pozadí města bez (kreativních, sexuálních i genderových) hranic vyšetřoval kriminální případy a potýkal se s vlastními traumaty způsobenými na bojišti první světové války, podobně jako miliony dalších bývalých vojáků.

Výpravné show hodně pomohl velkorysý rozpočet 40 milionů eur, díky němuž mohli architekti a kostyméři zrekonstruovat do detailu art deco Berlín druhé půle dvacátých let. Třetí řada pak čerpala energii i zápletku z německého filmového expresionismu, vůdčího uměleckého hnutí 20. let, které přineslo revoluci do kinematografie. Policisté vyšetřují v proslulém studiu Babelsberg záhadnou smrt herečky, zatímco mimo fantasii filmového světa se „černá říšská armáda“ pokouší o mocenský převrat.

Natáčení filmu vtahovalo do fantazií o mechanickém člověku budoucnosti, pulsující taneční hudba do víru nočního Berlína, psychoanalýza do nitra hlavního hrdiny a trochu i do podobně poničené psýché německého národa. Třetí série končí v tomhle ohledu metaforou. Pod dlažbou města se berlínskou kanalizací prožene prehistorické monstrum. Divák zahlédne pouze hrozivý hřbet, příšeru vidí jen komisař Rath bezradně stojící před budovou německé burzy bezprostředně po jejím krachu. Následující ekonomická krize a hyperinflace vyvrhla do ulic německých měst miliony chudých. Devastující bída a zkušenost první světové války představovaly nebezpečný koktejl.

Tvůrci si tak vypůjčují představu o nemocné duši Německa, jež „musela“ podlehnout svodům Adolfa Hitlera a jeho NSDAP, ale zároveň ji narušují. Snaží se vyhnout kauzalitě nebo deterministickému pohledu na historii a chtějí ukázat Německo jako zemi na osudovém rozcestí, která se z propletených a složitých důvodů vydala směrem, jakým se vydala. Čtvrtá řada je tak do velké míry o tom, kolik z monstra pod povrchem uvidíme, a jak se bude chovat, když vystrčí hlavu z podzemí.

Kdo se mnou poletí na Měsíc?

Čtvrtá řada startuje na Silvestra 1930/31. Hned v úvodu rýsuje mocenské hrací pole i historické pozadí. Na zámku průmyslníků Nyssenů se opulentně slaví a vrcholem má být odpálení zlaté rakety na Měsíc. Zrodila se v hlavě spekulanta a od reality odtrženého výstředního miliardáře. Do ulic Berlína „v podzámčí“ zmítaného bídou vyrážejí členové SA vyřídit si to s Židy i komunisty za benevolentního přihlížení berlínské policie. Jedním z pochodujících v řadách SA je i Gereon Rath… Nacisté ale zatím nejsou síla, u níž je jasné, že nastoupí k moci. Perou se o pozornost s řadou dalších organizací. Adolf Hitler, který bude jmenován německým kancléřem v roce 1933, je zatím jen více méně abstraktním jménem na pozadí: jako hlas kritizující své stoupence za přílišnou horlivost nebo usměrňující ty, kteří se chtějí chopit moci v jednotlivých frakcích strany.

Z budovy obchodního domu se zřítí na ulici tělo mladíka, kterého honila policie. Co vypadá jako tragická nehoda, ukáže se být součástí spletitého spiknutí. Jednoho z mnoha. Jejich počet a síť ve čtvrté řadě povážlivě houstne a bobtná. Jsou na každém kroku a jsou do nich zapojeni policisté, komunisté, soudci, armáda i organizovaný zločin a bohatí. Podobně nabírají na obrátkách i osobní a rodinná dramata. Loupež v obchodním domě vtáhne do hry vzdorovitou sestru hlavní hrdinky, jež zároveň slouží jako průvodce po berlínských slumech a nepředstavitelné bídě, do níž se řada Němců v roce 1929 propadla.

Autoři vracejí fanoušky do známého světa, na známá místa – policejní prezidium Rote Burg i kabaret Moka Efti – i ke známým hrdinům. K nim nově přibývají další postavy, které zabydlují panoptikum babylonu, jenž se stal městskou džunglí. Zastoupeny jsou všechny vrstvy a skupiny. Od megaboháčů řešících dávné spory o diamanty ukradené Židům po děti žebrající na ulici a přežívající s mrtvolou své matky v nuzném brlohu, aby mohly čerpat její příspěvky. Od komunistických špionů brázdících vzduch nad Atlantikem v Hindenburgu a osnujících svržení šéfů německé armády po tajný spolek Bílá ruka usilující o nastolení nového práva a řádu, jež ve skutečnosti znamená jen bezpráví, na něž doplácejí ti nejslabší. Od krále podsvětí po novináře stíhané za to, že napsali pravdu o německé armádě a jejím tajném vyzbrojování.

Konspirace, kam se podíváš

Zmnožení vypravěčských linek a postav slibuje na jednu stranu přinést více dramatu a udělat seriál košatější. Na druhou ukázat pak na mylnou představu zmíněné „předvídatelné“ kauzality – tedy toho, že k nástupu nacistů k moci vedla přímočará linka. Třicátá léta byla spletitá a nejistá doba se stoupající nervozitou, zoufalstvím, rodícím se chaosem. Chování a jednání postav může vykreslit řadu dobových jevů, uvažování lidí a posunů ve společnosti. Ukázat „začátek konce“ bez sklouzávání k dějinným klišé a zkratkám. Úctyhodný záměr ale nefunguje tak, jak by měl.

Lidově řečeno, čtvrtá řada honí příliš mnoho zajíců. Místo fascinující tapisérie osudů je výsledkem překombinovanost. Sérii chybí sevřenost a soustředěnost těch předchozích - už třetí řada naznačovala, že scenáristé svádí v tomhle ohledu určitý zápas. I skalní fanoušek se občas snadno ztrácí v tom, co, kdo, kdy a kde. Respektive, snadno ztrácí zájem, protože série těká z jedné postavy na druhou. Pokud by nicméně člověk chtěl být velkorysý, dala by se taková roztříštěnost vnímat i jako autorský záměr, kdy se německá společnost tříští a rozpadá.

Babylon Berlín byl ze své podstaty od začátku seriálem atmosféry. Taneční vír, vzrušení nočních klubů i fantasmagorii snového světa filmového plátna střídá ve čtvrté řadě násilí razící si cestu všemi skulinami; úpadek a manipulace jako sjednocující prvek. Násilí je tu na celé škále od psychického přes ekonomické po brutální fyzické. Od přestřelek podsvětí po krutou talentovou „reality“ soutěž v klubu Moka Efti, na jejímž konci čeká na ty, kdo se znelíbí, zesměšnění a kopance. Zatímco doposud byl Moka Efti plný bohémské kabaretní svobodomyslnosti, teď se tu jódluje v kožených laclových šortkách a s polonahými obézními sboristkami k potěšení členů SA, kteří přišli soudit, jak vypadá „správná německá“ kultura.

Ruce se kroutí zatýkaným dětem, ale obrazně i veleváženým soudcům, kteří opouštějí právo a zbaběle hrají do rukou silnějším. Stupňují se útoky na Židy, z nichž mnozí odmítají uvěřit tomu, že se pro ně jejich domov stává smrtelně nebezpečným. Jako bohatý obchodník, který nad rozbitými výlohami svých obchodů zatím jen mávne rukou. A s číšníkem, jenž ho nechce pustit do restaurace, se snaží ještě vést debatu o svých právech a nehoráznosti takového chování… 4. řada tak vykresluje postupný rozklad práva, demokracie a institucí, které by je měly zajišťovat. Rozmývá hranici mezi státem a zločinem.

Série se také znovu umně přelévá i mezi žánry. Kriminálka se mění v gangsterku a osudovou romanci, ta vyklízí cestu špionážnímu filmu a následně ukázkovému heist snímku, kdy skupinka v čele s Rathem převlečeným za číšníka zrealizuje na berlínském nádraží výměnu supertajných dokumentů, které jsou potřeba k usvědčení nekalého ozbrojování německé armády. Sledovat žánrovou hru je zábavné a chytrými cliffhangery dokážou tvůrci diváka přimět, aby si další díl přece jen pustil. Ale i tak Babylon Berlín nejvíc vystihuje slovo setrvačnost - jeho existence i diváckého zájmu.

Čtvrtá řada není špatná, není však ani vzrušující. Před autory ještě leží dva roky v dějinách Německa, které mohou odvyprávět, a slibují zásadní drama s univerzálním přesahem. Chtějí skončit nástupem Hitlera k moci v roce 1933. Jak řekl předloni Respektu scenárista Achim von Borries: „Je pro nás směrodatné, že se naši hrdinové budou muset postavit na jednu, nebo druhou stranu. Pořád se nám vrací otázka, jak se otevření, svobodní lidé, mohou změnit v monstra.“