Dokument o Mečiarovi je dobrým varováním pro Česko

Snímek Mečiar slovenské režisérky Terezy Nvotové zahájil filmový festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Autorka, ročník 1988, v něm z archivních materiálů a rozhovorů rekapituluje kontroverzní kariéru jednoho velmi ctižádostivého politika. Přidává i krátký rozhovor se samotným Vladimírem Mečiarem, který se stáhl do své luxusní „závodní“ vily Elektra v Trenčianských Teplicích, kde opéká buřty a pochvaluje si kvalitní důchod.  I když je snímek spíše rekapitulací již známého ozvláštněný vlastními vzpomínkami na Mečiara a na to, jak se za něj vyrůstalo, ukazuje i něco podstatně nebezpečnějšího a nebezpečně aktuálního.

„Když mi bylo deset, hrávali jsme si na Vinnetoua, E.T. nebo Mečiara,“ říká Nvotová zkraje filmu, který rozšiřuje její starší středometrážní snímek věnovaný Mečiarovi. Později zařadí i krátký filmeček, jejž jako malá natočila na dvoře domu svých rodičů, herečky Anny Šiškové a Juraje Nvoty. V černobílé etudě předvádí novinářku, která se marně snaží položit otázku Vladimíru Mečiarovi, jehož hraje její sestra. Vzpomínka i video ukazují, jakým fenoménem Mečiar byl a jak se stal součástí slovenské paměti. Být pro, nebo proti Mečiarovi definovalo identitu člověka, jak poznamenává jeden z novinářů reflektujících devadesátá léta za Mečiarovy vlády. Osobní vzpomínky Nvotové – rodiče, kteří za komunistické totality odešli z Bratislavy, aby se nemuseli exponovat, byli z Mečiara nadšení, ale pak už jej nevolili – se proplétají s portrétem politika a jeho doby.

Dokument vykresluje Mečiarovu kariéru od vzestupu řadového právníka v socialistickém podniku Skloobal, který se po roce 1989 nečekaně a téměř zázračně vyhoupl do čela ministerstva vnitra, až po předsedu vlády. Bývalí členové Verejnosti proti násiliu vzpomínají, jak jim imponoval, „protože věděl všechno“. A jak jim nepřišlo podezřelé, že některé věci – třeba týkající se tajných spisů StB – věděl. V politice zůstal aktivní jako zakládající předseda Hnutí za demokratické Slovensko až do roku 1998, kdy sice znovu vyhrál volby, ale nebyl schopný sestavit vládu.

Mečiarovy praktiky navíc začaly dostávat Slovensko do mezinárodní izolace a zdálo se, že s ním v čele si Slováci mohou nechat jen zdát o vstupu do Evropské unie. Mečiarovu éru charakterizoval do té doby nevídaný kult osobnosti, autoritářství, kontroverzní rozhodnutí i skandály. Z nichž největší a nejpříznačnější pro tehdejší situaci byl únos syna prezidenta Michala Kováče údajně slovenskou tajnou službou a dodnes neobjasněná vražda svědka únosu Róberta Remiáše. Mečiar totiž činy v souvislosti s únosem amnestoval.

Na otázku režisérky, jak to s únosem bylo, Mečiar odpovídá „že ví, ale zatím nepoví.“ Že je příliš brzy. Exkluzivní rozhovor s Mečiarem, který sliboval být nejsilnějším a nejzajímavějším článkem filmu, převratné nebo nové informace ani vhled nepřináší. Nese se víceméně v přátelském duchu, kdy autorka spíš zjišťuje, jak se Mečiar má. Nicméně není to nutně její vina: ostřílený a blazeovaný rétor Mečiar určuje parametry debaty a zřejmě ani zkušený novinář by z něj nic nedostal. Navíc toho by si k sobě bývalý politik vůbec pustil. Sdílnější je ale šéf Mečiarovy politické kampaně, který jasně vysvětluje, jak se tvoří populistický politik – po Mečiarovi se ujal současného premiéra Roberta Fica – a jak se manipulují emotivní masy. Ty jsou nakonec v Mečiarovi nejděsivějším obrazem.

Nvotová na začátku říká, že chtěla odpovědět na otázku, „kdo Mečiar byl a co udělal s námi a naší zemí“. To se jí úplně nedaří, protože je to otázka poměrně složitá. Pokud je ale vidět nějaký post-mečiarovský efekt, pak v tom, že aktuálně jsou Slováci nejvíce proevropsky naladěným národem ve Střední Evropě. Jakoby se poučili.

V sále se během jihlavské projekce při scénách davového zbožšťování Mečiara – které si nezadalo s kázáním amerických tele-evangelistů – i jeho zapálených patetických výrocích ozýval lehce odtažitý smích. Jako kdyby něco takového bylo možné jen na národnostně vypjatém Slovensku a Mečiar byl je špatný starý vtip ve špatně padnoucím saku s nacionalistickou písní na rtech.

Mečiar je ale i ve své rekapitulaci užitečný jako připomínka toho, jak vypadal středoevropský prostor v 90. letech a jak se dějiny mohou opakovat. A je jedinečně načasovaný ve vztahu k situaci v České republice. Třetina jejích obyvatel si právě radostně a emotivně zvolila populistu, který národ rozděluje podobně.