Nedaleko Karlových Varů, v přímém sousedství nepřístupných Doupovských hor se nacházejí jedny půvabné staré lázně, které nezadržitelně chátrají. V Česku, zvlášť jeho pohraničí to není nic neobvyklého. Do značné míry jsme si na podobné obrázky zvykli. Malé rozpadající se Lázně Kyselka ale dodnes přitahují mimořádné emoce.
Má to víc důvodů. Tím nejzajímavějším je ale fakt, že hned vedle zdevastovaných budov prýští ze země miliony. Tedy přesněji minerálka nazvaná Mattoni, která je základem minerálkářského impéria firmy Karlovarské minerální vody. A otázka, proč část peněz vydělaných na minerálce nemůže jít na záchranu zchátralých lázní, prostě provokuje.
Odpověď je v prvním plánu docela jednoduchá: za všechno můžou majetkové poměry, které jsou důsledkem zmatené privatizace v devadesátých letech minulého století.
Lázně a stáčírnu minerálky privatizoval tehdy stát bez rozmyslu zvlášť. Stáčírnu koupil mimořádně schopný italský podnikatel Antonio Pasquale, který díky své dravosti a šikovnému marketingu obnovil zašlou slávu značky Mattoni. Lázně šly ale z ruky do ruky různým hochštaplerům, kteří se o ně v konečném důsledku vůbec nestarali. Úspěšná minerálkářská firma se potom logicky odmítá zabývat chátráním nějakých domů, které jí nikdy nepatřily.
Jsou ale lidé, kteří se odmítají s touto logikou smířit. A jejich nespokojenost poukazuje na fenomén, kterému moderní filosofové říkají odcizení.
Lázně v Kyselce a stáčírnu minerálky založil v devatenáctém století karlovarský rodák Heinrich Mattoni. Průkopník marketingu, dravý podnikatel, člověk toužící po úspěchu a společenské prestiži jako málokdo. Nákladné budovy lázní, které musel celý život dotovat z výnosů stáčírny, nevystavěl z nějaké velké lásky k architektuře či touhy poskytovat lidem příležitost k relaxaci na čerstvém vzduchu. Lázně byly součástí jeho promyšlené marketingové strategie. Mattoni věděl, že jako majitel lázní zvýší svoji prestiž a že spokojení návštěvníci lázní – umělci, bankéři i králové – budou šířit slávu jeho minerálky po celé Evropě.
V údolí Kyselky tak vznikla pozoruhodná symbióza byznysu, péče o lidské zdraví, krásné krajiny a malebné architektury. Neopakovatelný „genius loci“, který je i přes znatelnou zkázu patrný v Kyselce dodnes.
Mattoniho nástupci, rodina Pasqualů, slaví podnikatelské úspěchy také díky dobře promyšlenému marketingu. Jenomže časy se změnily. Pro propagaci značky už není vůbec důležité nějaké konkrétní místo, ale „tekutý“ virtuální prostor. Tam dnes vznikají pozoruhodné výtvory. Kyselka je dnes z pohledu minerálkářské firmy jen pouhý bod na mapě, kam se posílají kamiony pro bedny s naplněnými lahvemi. Podnikání a péče o zajímavý kus kraje, kdysi tak samozřejmě provázené, se najednou rozpojily, odcizily.
Překonat tohle odcizení může jenom dobrá vůle. Pokud by se firma, kraj a stát dohodly, každý daly něco ze svého, lázně by do několika málo let mohly opět stát ve své bývalé kráse a lákat davy turistů.
A nekončící protesty těch, kterým osud chátrajících lázní leží na srdci, nejsou vlastně ničím jiným než voláním po této dobré vůli.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
