Tramp je protipól digitálního světa. Proto i v 84 letech pořád přespávám v lese

Uprostřed západočeských lesů na břehu řeky Berounky se v zelené džungli kopřiv a travin přímo u vody ukrývá malý posekaný plácek se stařičkou indiánskou kánoí připravenou k okamžitému nalodění. Stojí tu také jednoduchý přístřešek, před kterým u čadícího ohně sedí bělovlasý, mírně shrbený muž v khaki kalhotách a zeleném tričku. Výletníci v barevných plastových lodích, kteří v parném dni na začátku července proplouvají kolem, na něj volají tradiční vodácké „ahój“ a on jim stejným pozdravem odpovídá. Málokdo z pádlujících tuší, že právě minuli žijící legendu ztělesňující zvláštní druh romantiky, která v této zemi učarovala několika generacím včetně té mojí.

 Oním bělovlasým mužem je totiž Marko Čermák, ilustrátor Rychlých šípů od spisovatele Jaroslava Foglara a další dobrodružné literatury pro mládež. Komiksové příběhy o nerozlučné pětici kamarádů, které spolu s Foglarem vytvářel od šedesátých let minulého století, jsem v dětství hltal, stejně jako „foglarovky“ Chata v Jezerní kotlině, Hoši od Bobří řeky a spoustu dalších Čermákem ilustrovaných děl tohoto žánru. Jejich hrdinové zakládali party, vydávali se tábořit do lesů, to vše ve jménu nerozlučného „kamarádství“.

Z dnešního pohledu to může znít naivně, nejen dnešní čtyřicátníci ale přesně tyhle ideály v dětství vzývali. Pro Čermáka ilustrování těchto příběhů nebylo jen prací, od které by si udržoval profesionální odstup. Romantiku obsaženou v nich vždy také sám žil. Kromě práce na knihách také hrál od mládí v country kapelách zpívajících písně o Divokém západě a toulání se krajinou (především v Greenhorns, kteří pro spoustu dnešních šedesátníků byli ztělesněním žánru). A vedle toho byl celou dobu také trampem, který se s „usárnou“ na zádech s partou kamarádů za každého počasí toulal po lesích, tábořištích i starých osadách.

A jak jsem překvapeně zjistil z nedávno uvedeného televizního dokumentu Marko Čermák - Poslední romantik , přírodou se i ve svých 84 letech toulá dál. Probudilo to ve mně nostalgii – a také chuť přidat se aspoň na chvíli k jedné z jeho výprav. Když se mi na začátku léta poprvé daří s ním spojit, k mému zklamání mi oznamuje, že se zrovna teď na žádný „tramp“ nechystá. Se svojí ženou je ale právě na kánoi a nabízí, abych ho navštívil na jeho oblíbeném tábořišti, kde už více než třicet let každé léto stráví několik dní v těsném sepětí s přírodou. Taková nabídka se neodmítá, a tak balím do batohu spacák, pončo a karimatku a vyrážím na Berounku. 

Romantické ghetto 

Na tábořišti, kam vede pěšina prošlapaná kopřivami, mě Čermák vítá pevným stiskem ruky a hned zdůrazňuje, abych jeho přesnou lokaci nezveřejňoval. „Pro mě je totiž tohle místo posvátné,“ říká. Tábořiště je to velmi prosté: tvoří ho pár metrů široký plac vysekaný kosou, na kterém stojí přístřešek zbudovaný z nepromokavé bivakovací plachty přehozené přes provaz vypnutý na dvou klaccích, dále ohniště s kládou na sezení a zásoba dřeva přikrytá igelitem. Místo zdobí svazek lučních květin, které natrhala Markova žena Vlaďka.