Příšera ohavná, nebo národní rek? Na Žižkovi se ani po šesti stoletích neshodneme

Návštěvníka, který přijde na nedávno otevřenou výstavu v Husitském muzeu v Táboře, vítají u vstupu dva netradiční průvodci. Z výstavních panelů shlížejí anděl a ďábel, biblická dvojice v křesťanském světě odjakživa symbolizující dobro a zlo. V jejich doprovodu se přenášíme do českých zemí za pozdního středověku a sledujeme osudy muže, který se svými činy hluboce zapsal do zdejších dějin. Na konci výstavy má návštěvník nelehký úkol – posoudit, zda má duše tohoto člověka skončit v pekle, anebo si naopak zaslouží jít do nebe. U východu čeká zásoba suchých fazolí, které je možné vhodit na misky vah a vychýlit je buďto jedním, anebo druhým směrem. V době mé návštěvy mírně převažuje verdikt, podle kterého má hrdina expozice spočinout v ráji. Výstava je však teprve na začátku a během následujícího roku se může klidně ocitnout na cestě do pekla. 

Mužem, o kterém se rozhoduje, je Jan Žižka z Trocnova, husitský vojevůdce, o němž se učí každé české dítě už na základní škole. Rozsahem nevelká, ale originálně pojatá výstava je ostatně určená hlavně školákům a nutí je položit si otázky, na něž se v odpovědích neshodnou ani dospělí. Byl Žižka hrdina, který českým zemím pomohl vydobýt si nezávislost a náboženskou svobodu tváří v tvář daleko mocnějším soupeřům v tehdejší Evropě? Anebo kriminálník a zaslepený náboženský fanatik, který se ve svém tažení nezastavil před ničením měst a upalováním lidí odlišného vyznání? 

Tyto odvěké spory mohou znít dnes už trochu otřepaně, na podzim ale od Žižkovy smrti uplyne 600 let a kulaté výročí si říká o nové ohlédnutí. Jde o postavu, jejíž socha stojí na náměstích, v anketách se stabilně objevuje v desítce nejvýznamnějších Čechů a předloni byl o ní natočen nejdražší tuzemský film všech dob (faktem je, že tento spektákl nemá s historickou postavou skoro nic společného).

K letošnímu výročí se na místech spojených se Žižkou navíc konají výstavy, přednášky historiků či rekonstrukce bitev, vznikají nové filmy i knihy a pomocí nejmodernějších metod se dále zkoumá válečníkova údajná lebka, jejíž pravost je stále nejistá. „Na Žižku byly už za jeho života protikladné názory, pro jedny to byl hrdina a pro druhé zločinec a vyvrhel, což platí i dnes,“ říká Petr Čornej, nejuznávanější současný specialista na husitského vojevůdce, který k letošnímu výročí napsal knižní esej Spory o Jana Žižku 1424–2024.

Podle Čorneje je příčinou nekončících sporů skutečnost, že byl Žižka po část 19. a většinu 20. století prezentován jako národní hrdina, jehož negativní stránky byly upozaďovány, čímž vznikl nesoulad, se kterým se musíme dodnes vyrovnávat. Snaha vidět Žižku jen „jedním okem“ nám přitom dle historika brání vnímat tento zcela jedinečný příběh v jeho nejednoznačnosti.

Psanec s kontakty

 K pochopení dnešních sporů je nutné si Žižkův příběh osvěžit. Přenesme se tedy do jihočeského Trocnova, kde v mírně zvlněné krajině na okraji lesa dodnes stojí kamenné základy dvorce z 15. století, v němž zřejmě prožil dětství. Nešlo o nic velkolepého, pocházel totiž z chudého šlechtického rodu, jenž vlastnil jen kus pole a příliš se tak nelišil od běžných sedláků. O jeho mládí i dospělosti toho víme žalostně málo. Nevíme, kdy se narodil, předpokládáme jen, že to bylo kolem roku 1360. Není jisté, že to bylo v Trocnově, možná v blízkém okolí. Víme, že měl bratra Jaroslava a sestru Anežku. Můžeme se jen domnívat, kdy a jak přišel v mládí o oko. Netušíme ani to, které to vlastně bylo.