0:00
0:00
Kontext6. 3. 20215 minut

Oddělené spaní a kočárek: Západní způsob výchovy podporuje individualismus

Redakční menu: Výběr textů ze světových médií

Ilustrační foto
Autor: HN - Václav Kozák

Je západní způsob výchovy dětí divný? Na to se ptá text na serveru BBC, v němž Kelly Oakes zkoumá především různé zvyky, pokud jde o oddělené spaní či používání kočárku. Ve srovnání s Evropou nebo Amerikou má třeba Asie mnohem větší podíl dětí, které sdílejí stejnou ložnici, a dokonce stejnou postel s rodiči do vyššího věku.

Západní společnosti také v mnohem větší míře používají metody trénování usínání, z nichž nejextrémnější je ta, kdy se dítě nechá o samotě „vyřvat“. V Austrálii dokonce existují státem podporované instituce, které s tímto tréninkem rodičům pomáhají.

↓ INZERCE

Vše je motivováno tím, že rodiče budou mít během doby, co dítě spí, čas pro sebe. I v Japonsku jsou běžné sdílené postele, ale tu děti spí ze všech asijských zemích nejméně, protože spánek je v tomto kulturním kontextu považovaný ze lenivost.

„Podpora časné nezávislosti dítěte je v souladu s typickým západním individualismem,“ píše Oakes. „Z tohoto důvodu se může zdát, že sdílení postele dítě jen povzbuzuje, aby zůstalo závislé na svých rodičích.“ V textu citovaná odbornice Debmita Dutta z indického Bangalore ale kontruje: „Když jim dáte trochu sebevědomí a trochu nezávislosti, oddělí se od vás, až budou samy chtít. Nebudou na vás nalepené navždy.“

Tváří v tvář vážné klimatické krizi hudebníci od Argentiny po Mexiko stále častěji zapojují do své práce zvuky ptáků, potoků a lesů. Fenoménu terénních nahrávek, jejichž prostřednictví se na přírodu a změny, jimiž prochází, napojují jihoameričtí umělci, se věnuje pozoruhodný text od Emily Hart na serveru Pitchfork.

Zaměřují se na ptačí zpěv, zvuky hmyzu, dešťové či proudění vody a vše přetvářejí v rytmy nebo melodie. Někdy jsou tyto záznamy zřejmé, jindy změněné k nepoznání. Zapojení skutečných zvuků do elektronické hudby samozřejmě není nic nového, ale Hart upozorňuje, že v rámci Latinské Ameriky má tato praxe zcela novou naléhavost.

Kontinent se potýká s alarmujícím úbytkem stromů a těžbou v Amazonii, přibývá megaprojektů, které životní prostřední neberou v úvahu. „Vládne tu pocit nutnosti spojit se s organickými zvuky a uvědomění si, že jsme součástí přírodního světa,“ říká v článku Pedro Canale z Argentiny, který tvoří pod jménem Chancha via Circuito.

Podobná slova volí i Simón Mejía, zakládající člen oslavované kolumbijské kapely Bomba Estéreo, který natáčí sólová alba pod jménem Monte. Deska Mirla byla pocta venkovskému ptactvu, které začal slýchat a vnímat, když se odstěhoval z Bogoty, album Sonic Forest je zase složené ze zvuků zachycených v pralese. V Kolumbii má už sám tento čin takřka aktivistický rozměr, jelikož se jedná o stát, který je pro ochránce životního prostředí tou nejnebezpečnější zemí na světě. Mnoho jich tu za svoje snažení zaplatilo životem (v roce 2019 to bylo 64 lidí).

Najdou se ale i jiné důvody. Někteří producenti považují toto ponoření se do reálných zvuků za způsob, jak dosáhnout kulturní autenticity. To popisuje jiný argentinský umělec Luis Maurette vystupující jako Uji, který se v dětství stěhoval po celé Latinské Americe a poté studoval hudbu ve Spojených státech. Začal si tam ale připadat odtržený. „Moje hudba se stala příliš odcizenou, příliš abstraktní,“ uvádí v textu. „Potřeboval jsem vrátit ke svým kořenům – elektronická hudba byla vždy spojená se zemí. Strávil jsem roky cestováním po Latinské Americe s mikrofonem a mám hodiny a hodiny terénních nahrávek. Vytvářejí scenérii pro písně a jsou stejně důležité jako melodie.“

Chytrou obranu hvězdného fotografa Juergena Tellera napsala Naomi Fry v trefném kulturním komentáři pro The New Yorker. Reaguje v ní na pozdvižení, které vzbudila jeho nedávná série fotek celebrit pro tematické vydání časopisu W s názvem Best Performances. Hvězdy jako George Clooney, Michelle Pfeiffer, Jared Leto, Tessa Thompson, Taylour Paige, Riz Ahmed nebo LaKeith Stanfield jsou tu zachycené zřejmě na různých místech jedné jediné ulice v západním Hollywoodu a nic tu nepřipomíná velkou produkci.

Vše se nese v duchu estetiky snapshotu, jíž Teller proslul už v devadesátých letech. I proto následovaly mnohé internetové parodie ve stylu „takhle může fotit každý“ - stejně jako i pohoršení, že se Teller nechová k celebritám s dostatečným respektem a nenechává je na svých snímcích zářit a oslňovat. V tomto je Teller naprostý protipól Davida LaChapella nebo Stevena Meisela, kteří ke svým fotografiím přistupují, jako kdyby to byly vysokorozpočtové hollywoodské filmy.

Tellera tohle nezajímá, což potvrzuje i herec Riz Ahmed, který tweetoval: „Tohle focení bylo to nejrychlejší v mém životě. 20 vteřin, dvojí cvaknutí. Juergen Teller je OG.“ Naomi Fry v tuto chvíli trefně poznamenává, že Teller se nechová s neúctou vůči lidem - to, vůči čemu nemá úctu, je kult hvězd.

To nejlíp ilustruje portrét George Clooneyho, který drží dva dětské bicykly. „Nejsou to fotografie, které byste si dali na Instagram; jsou to takové fotky, které by mohl pořídit váš kamarád, udělat z nich story a označit vás,“ popisuje v glose Fry. „Když jsem si prohlédla ty snímky, žasla jsem nad Tellerovou ucelenou vizí. Za posledních třicet let nás naučil, že být trochu ošklivý je cool.“

 Zobrazit příspěvek na InstagramuPříspěvek sdílený W Magazine (@wmag)


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články