Jak Respekt psal o Slovensku 1993–2024

Žlutá blikající světla na dálnici u řeky Moravy stále ještě neoznačují hraniční čáru, ale jen náledí na mostu: do vzniku samostatného Slovenska zbývá ještě několik dlouhých hodin. Bratislava ničím nepřipomíná místo, kde by se mělo něco oslavovat. Vyvěšené slovenské vlajky je možné spočítat na prstech jedné ruky. Nikde žádné transparenty, poutače, nápisy. Čtyři koruny osmdesát na každého Slováka, které věnovala slovenská vláda na oslavy samostatnosti, se kamsi vypařily.

Ministr Josef Zieleniec vyslovil koncem července názor, že dosavadní vývoj česko-slovenské spolupráce je úspěšný. Významné pozitivní prvky tu zajisté jsou: rychlé rozdělení měny, fungující celní unie a především samo hladké rozdělení federace a následné pokládání základů budoucích vztahů. Česká politika však zaznamenala i citelné nezdary. Předně nevyšel tah s pozastavením vydávání akcií slovenským DIKům a investičním fondům. Problematický je český postup při jednání o společné hranici a hlavně se nedaří dovršit vleklá jednání o dělení federálního majetku. Úspěchy i neúspěchy jdou přitom na vrub velkorysosti, která je hlavním jednacím nástrojem české reprezentace od okamžiku rozdělení státu. Někdy je však těžké ji odlišit od benevolence, s níž vláda toleruje iracionální a nepřátelské prvky v chování slovenských partnerů.

Dvacet dnů po únosu Kováče mladšího do Rakouska se v jeho kauze objevují zřetelné známky „mediální únavy“. Nemizí sice z titulních stránek slovenských deníků, ale ztratila už přitažlivost detektivky vysílané v přímém přenosu. Zmizely dramatické zvraty a senzační odhalení, víceméně se rekapituluje a spekuluje.

Stále přetrvávají nejasnosti a dohady. Rakouský vyšetřující soudce Loziczky, který má rozhodnout mezi vydáním uneseného německým orgánům a jeho navrácením na Slovensko, prodloužil tzv. vydávací vazbu o další měsíc. Pokus vídeňského obhájce o propuštění na kauci skončil fiaskem, což nesvědčí zrovna ve prospěch prezidentova syna. 

Na betonovém plácku mezi dunajským břehem a výpadovkou na Brno se pod deštníky tísní asi dvě stovky lidí. Za drátěným plotem, který zdobí věnce, květiny a nápis „Vrazi musí být spravedlivě potrestáni“, se v průtrži mračen modlí za duši Roberta Remiáše jeho příbuzní, věřící i obyčejní občané. „Něco takového nemůže člověka nechat lhostejným,“ říká jeden z manifestantů. Robert Remiáš se stal symbolem boje proti vládě premiéra Mečiara ve chvíli, kdy jeho BMW vyletělo do vzduchu na bratislavské Botanické ulici. Šestadvacetiletý mladík sloužil jako spojka mezi opozičními politiky a Oskarem Fegyvereszem, příslušníkem slovenské tajné služby SIS, který se skrývá na neznámém místě od té doby, co zveřejnil svůj úmysl dosvědčit před soudem účast svých kolegů na únosu prezidentova syna do Rakouska. „Známe oběť, ale není znám soudce ani mistr kat. Prozatím,“ říká významně do mikrofonu kněz Pavol Flajšík a další řečníci jsou ještě radikálnější.

Vládní i nevládní organizace pořádají sbírky, špičky diplomacie jednají o pomoci v Bruselu a život na Slovensku se pomalu vrací do starých kolejí. Snad až příliš starých. Zatímco jsou totiž známá turistická centra prosycena štiplavým kouřem z páleného jehličí a pilin a unavení lidé v podhorských obcích zápasí s následky pro ně donedávna nepředstavitelné pohromy, v Bratislavě už se připravuje na zteč vlivná lobby turistického průmyslu. O budoucnosti Tater, které teď čeká mnohaletý proces obnovy, má totiž diametrálně odlišné představy než ochránci přírody a chystá se nečekané příležitosti pořádně využít.

Najít na Slovensku před pátečním referendem o vstupu do Evropské unie někoho, kdo přijde hlasovat proti, je málem nadlidský úkol. Vstup podpořilo v posledním průzkumu z konce dubna 77 % Slováků a souhlasí s ním i parlamentní opozice včetně ultralevicové Komunistické strany Slovenska. Z odpůrců EU, jichž je podle průzkumu 6,3 %, jsou nejvíce slyšet mladí bratislavští intelektuálové kolem týdeníku Dominofórum. Ti se ale k referendu ani nemíní obtěžovat. „Své ne vyjádřím svou neúčastí,“ říká ekonom Martin Thomay z Institutu pro svobodnou společnost.

Slovensko nevstoupí do eurozóny zrovna v nejlepší kondici. Slovenské ministerstvo financí totiž nedávno snížilo odhad růstu ekonomiky pro příští rok z 6,5 na 4,6 procenta. Ještě v loňském roce přitom slovenské hospodářství rostlo dvojciferným tempem.

„Slovenská ekonomika je citlivější na zahraniční poptávku než třeba Česko. Je to velice otevřená ekonomika, a navíc koncentrovaná na automobilový průmysl. Ještě více než my,“ zdůvodňuje takto prudké zbrzdění růstu pro Respekt.cz hlavní ekonom Patria Finance David Marek.

Výsledky voleb na Slovensku jsou přinejmenším tak šokující jako ty v Česku. Jako kdyby nad střední Evropou vanul vítr velkých změn. Vyhrála moderní tvář země proti té tradiční, která stavěla především na nacionalismu a autoritářském přístupu ke společnosti. Tyto volby byly pro mne asi nejpříjemnější ze všech, které jsem zažil: ukázaly totiž, že lidé na Slovensku jsou schopni se semknout, když jde do tuhého, a bránit demokracii

Co se tedy stalo? Vyhrál sice Smer Roberta Fica s ohromujícím výsledkem téměř 35 %, ale se vší pravděpodobností se mu nepodaří sestavit vládu a půjde do opozice. Na Slovensku se tak v jistém smyslu opakuje situace z roku 1998, kdy volby vyhrál Vladimír Mečiar, ale musel zůstat osamocen v opozici. To znamená, že rozdělení Slovenska na dva nesmiřitelné tábory, které se periodicky střídají u moci, pokračuje.

Podél zábradlí širokého schodiště starého měšťanského domu bez výtahu v centru Bratislavy jede tiše po ozubené kolejnici vzhůru křeslo, na kterém sedí muž. Když se křeslo zastaví ve druhém patře, žena kráčející vedle něj mu pomůže vstát. Mohutná postava se ztěžka vzpřímí a vykročí do bytu přestavěného na kancelář. Bývalý slovenský prezident Michal Kováč (82) vítá návštěvu už opět vsedě. Parkinsonova nemoc mu střílí do zad šípy bolesti a zpomaluje mluvu, mysl však zůstává svěží, stejně jako vzpomínky na dobu, kdy byl jedním z hlavních aktérů rozpadu federálního Československa. „Byl jsem to já, kdo tlačil na rozdělení, ne Vladimír Mečiar,“ říká s náznakem pohrdání na adresu bývalého slovenského premiéra.

Střih – a jsme o 20 let dál. Slovenský HDP tvoří 95 procent českého a míří k vyrovnání. Slovenské průměrné platy jsou o deset procent nižší, starobní důchody jsou zhruba stejné. O slovenské politické stabilitě, která je podle politologů úhelným kamenem úspěšné modernizace státu, mohou Češi leda snít – od roku 1998, kdy došlo k odstavení nebezpečného populisty Vladimíra Mečiara z čela vlády, mělo Slovensko pouhé tři premiéry a vyrovnává se v tom nejstabilnějším evropským státům. Češi měli premiérů devět a patří na opačný konec žebříčku. Slováci jsou také více včleněni do Evropské unie tím, že převzali společnou měnu a jsou pevněji rozhodnuti účastnit se na práci bankovní unie, fiskální unie a dalších nástrojů společné evropské vlády. 

Upozornění na pomíjivost státu mají Češi před očima každý den. Je jím vlajka s modrým klínem, který ve společném soužití symbolizoval jeho slovenskou část. Společný stát už 25 let neexistuje, ale modrý klín zůstal. Prý teď zastupuje Moravu. Tento výklad se tak bezděčně stává jen dalším upozorněním na pomíjivost idejí, o nichž říkal T. G. Masaryk, že státy se jimi od svého vzniku udržují.

Nebyly to ideje, jež stály za vznikem dvou nových států 1. ledna roku 1993, byla to pouhá nechuť k udržení onoho jednoho původního. A přesto tyto části rozpadlého celku přežily, jejich obyvatelé si na ně zvykli, pro většinu z nich se staly přirozeným, někdy až posvátným vyjádřením jejich identity.

Hlas na záznamu patří investigativnímu novináři Jánu Kuciakovi a na sociální sítě ten půl roku starý Jánův majstrštyk uložila zkušená redaktorka Denníku N Monika Tódová jako vzpomínku na kolegův trpělivý, vytrvalý styl. „Přesně takový byl,“ říká Tódová z Denníku N, „nenápadný, tichý, skvěle připravený a velmi nadějný. Říkala jsem mu po té tiskovce: až se naučíš mít jistější hlas, Jáno, bude to naprosto dokonalé.“

Odbourávat trému se už Ján Kuciak naučit nestihl, předminulý víkend ho našli i s jeho snoubenkou popraveného v jejich domku v obci Veľká Mača kousek od Bratislavy. A zkoprnělé Slovensko se od policie dozvědělo, že sedmadvacetiletý redaktor deníku Aktuality.sk zemřel nejspíš právě proto, že se uměl tak dobře ptát.

Zkraje sobotního volebního večera to začalo vypadat méně jednoznačně, než se zdálo z posledních průzkumů, v nichž Zuzana Čaputová jasně vítězila. Zpráva, že se do volebních místností vypravilo mnohem méně Slováků než v prvním kole před čtrnácti dny, nahrávala domněnce, že se voliči nechali uchlácholit velkým náskokem Zuzany Čaputové a řekli si, že už to má v kapse i bez nich. A nebo taky, že si ti, kteří by raději v prezidentské pracovně viděli eurokomisaře Maroše Šefčoviče, řekli, že tohle nedožene a nemá cenu nikam chodit.

Kolem půlnoci  však bylo jasné, že budoucí prezidentkou se stala právnička Zuzana Čaputová a že její náskok je větší, než od nízké volební účasti očekávala: získala po konečném sečtení 58,41 procent hlasů, Maroš Šefčovič 41,59 procent hlasů. „Jsem mile potěšena, to je velmi silný mandát, myslela jsem, že to bude těsnější,“ usmívala se do kamer v prvním povolebním prohlášení.

Hlavním tématem voleb byla na Slovensku snaha odstavit vládní stranu Směr a to se podařilo: strana Roberta Fica skončila na druhém místě, získala 18,29 %, ale nemá se s kým spojit.

Kotlebovi fašisté LSNS skončili na čtvrtém místě s 7,98 %. To je výsledek, který u nich přibližně předpokládaly průzkumy. O necelého půl procentního bodu před nimi, s výsledkem 8,24 %, skončil Boris Kollár se stranou Sme rodina, která se předloni snažila v parlamentu z opozice prosadit „zákon o ochraně proti nepřizpůsobivé osobě“ a která patří mezi nacionalistické a protiimigrační strany sdružené na evropské úrovni kolem Marine Le Pen nebo předsedy italské Ligy severu Mattea Salviniho.

Vláda je v krizi, odcházejí z ní ministři a partneři hrozí vypovězením koalice, pokud Matovič zůstane v jejím čele. Podpora vládních stran se za rok zmenšila ze 45 na 33 procent, přičemž nejvíc ztratil sám Matovič – toho by nyní volilo oproti loňským 25 už jen 10 procent Slováků. Z aktuálního průzkumu pak vyplývá, že 80 procent obyvatel si ho nepřeje jako premiéra. Co se stalo, že se Matovič během tak krátké doby tak propadl?

„Za obrovskou ztrátou Matovičovy popularity je nezvládnutá pandemie covidu, v níž je Slovensko mezi nejhůř postiženými zeměmi. Zásadní roli při tom sehrála osobnost premiéra, jeho teatrální až cirkusové chování, neustálé útoky na koaliční partnery a neschopnost hledat řešení problémů,“ komentuje současnou situaci v zemi šéfredaktor slovenského Denníku N Matúš Kostolný. Rozbuška, která současnou vládní krizi odstartovala, přišla před dvěma týdny, když Matovič bez vědomí koaličních partnerů z Ruska objednal dva miliony dávek vakcíny Sputnik V. Podle Kostolného to však byla jen poslední kapka, která dříve či později musela přijít.

Od čtvrtečního rána přicházejí na místo činu v centru Bratislavy lidé s květinami a svíčkami. V podvečer přichází uctít památku obětí také prezidentka Zuzana Čaputová. Vyjadřuje soustrast majiteli klubu Tepláreň Romanu Samotnému a setkává se se zástupci LGBT+ komunity.

Tisková konference po jednání slovenské vlády končí. Premiér Robert Fico na ní právě oznámil, že Slovensko bude mít nový jaderný blok, a vychází k přistavené vládní limuzíně před kulturní dům ve městě Handlová, které si jeho kabinet minulou středu vybral k vládnímu výjezdu. Než nastoupí do auta, zamíří s pěticí ochrankářů ke skupině občanů, kteří tu na něj na náměstí Horníků za zábranami čekají. Když Fico prvnímu z nich přes zábranu potřese rukou, napřáhne k němu ruku další muž. Drží v ní pistoli ráže devět milimetrů a náměstím se ozve pět ohlušujících výstřelů. Robert Fico padá k zemi.

Při hodnocení dění na Slovensku se od posledních parlamentních voleb minulý podzim často mluví o „drtivém nástupu“ nebo „rychlosti“, se kterou se vláda Roberta Fica chopila moci. Změny jsou opravdu rozsáhlé – od policie přes justici až po občanskou společnost včetně médií. Následující chronologické shrnutí vyjmenovává nejdůležitější kroky, které Robert Fico a jeho koaliční partneři za osm měsíců udělali.