0:00
0:00
Kontext3. 3. 202211 minut

Den ve městě uprchlíků: A pak do tváří vstupuje směs naděje a radosti

Reportáž ze Lvova, kam stékají lidé prchající z válečné Ukrajiny

Ukrajina
Autor: Milan Bureš

Kousek od přechodu Korczowa - Krakovec z Polska na Ukrajinu jsou všechny hotely plné, sehnat v polském městě Jaroslaw pokoj je zázrak. I v recepci hotelu Coloseum leží na zemi hromada zásob pro děti: pleny, dětské výživy, sušenky, vlhčené ubrousky, malé džusy. Jsou tu k užití uprchlíkům z Ukrajiny. Odtud se vydají dál do Polska nebo do Německa, pokud tam někoho mají, nebo kamkoliv to půjde. Už se jim trochu ulevilo: jsou za hranicí, ne ve své zemi, ale zároveň dál od války.

Na přechodu ve středu není mnoho aut mířících z Ukrajiny, zato fronta pěších je obrovská, jsou v ní stovky lidí, převážně ženy a děti - některé na rukou, některé v nosítku, některé u prsů matek zabaleny v dekách. Teplota je kolem nuly. Pohled na skupinu větších dětí, které právě pár kroků před dospělými procházejí přechodem na polské straně, působí jako obraz klidu: mají na zádech školní aktovky, jako by šly ve slunečný zimní den ze školy domů. Pohraničník pomáhá asi desetileté dívce s popruhem aktovky, který jí sjíždí ramen, dívka nese ještě další tašku.

↓ INZERCE

Cestou do Lvova, už týden města uprchlíků z celé Ukrajiny, se pak obraz smutku z lidí bez domova mění ve výjevy hrdosti a vzdoru. Silnici lemují billboardy v modro-žlutých barvách,  ukrajinské vlajky s nápisy Tohle je naše země, další posílají “za*rané Rusy” pryč. Všude kolem cesty, u vesnic a městeček, plní skupinky mužů pytle pískem, chystají je na barikády, stloukají ze dřeva konstrukce bránící v průjezdu, hřejí se u ohně rozdělaného v barelu, někdy na něm mají kotlík a něco vaří.

Na prázdnou billboardovou plochu asi 40 kilometrů za hranicemi právě muž na žebříku červeným sprejem dopisuje slova “Ruská válečná lodi, jdi do pr*ele” - větu, která se stala symbolem ukrajinské hrdosti a odvahy. Odpověděli jí pohraničníci chránící strategicky položený Hadí ostrov na výzvu ruské válečné lodi, ať se vzdají. Podle prvních zpráv zemřeli, posléze se ukázalo, že byli zajati.

Lvov bedlivě střeží hlídky, při vjezdu do sídliště na předměstí opakovaně kontrolují přijíždějící auta. Silnice je v místě kontroly zúžena zátarasem, aby nikdo nemohl šlápnout na plyn a projet. U aut s jinou než ukrajinskou poznávací značkou se kontrola zdrží déle - pas, občanský průkaz, kartičku novináře, doklady k autu, zkontrolovat zavazadla, rozhovor o důvodu cesty. Bojí se Rusů převlečených za někoho jiného, kteří by mohli ve městě plném lidí stahujících se sem z celé Ukrajiny páchat teroristické útoky.

Ze tmy na světlo

“Nebyli jste někdy v Rusku? Nebo v Bělorusku?” ptá se policista na vlakovém nádraží ve Lvově a listuje u toho pasy. Pečlivě poslouchá naši lámanou ruštinu - i lovení slov z paměti a špatná výslovnost mohou být finta. Pak si pro jistotu fotí doklady, občanku a novinářskou kartu. Nádraží praská ve švech, a jak vysvětluje další člen hlídky, budova přeplněná Ukrajinci by mohla být “lákadlem pro diverzanty”.

Obrovská hala je nacpaná lidmi, kteří sem, na západ, stékají z celé země - a rádi by z ní tudy úplně odjeli. Někteří sedí na zemi, někteří mají deky, které dostali ve stáncích charity před nádražím. Dobrovolníci ze Lvova tu procházejí s tácy, na nich kelímky s čajem a oplatky, nabízejí je uprchlíkům.

Starý muž se dvěma modrými igelitkami a plastovým kýblem naplněným věcmi, veškerými zavazadly, s nimiž se vydal na cestu, začne v hale plné očí upřených na tabuli s odjezdy vlaků zpívat hymnu. Mladší muž po jeho boku se přidá. “Ještě neumřela Ukrajiny ani sláva, ani svoboda, ještě se na nás, bratři Ukrajinci, osud usměje, zhynou nepřátelé naši jako rosa na slunci, začneme konečně vládnout v naší zemi.“ Přidají se i další lidé, kteří kolem dvojice utvoří půlkruh: “Duši, tělo, obětujeme za naši svobodu, ukážeme, že jsme, bratři, z kozáckého rodu.”

V patře nádraží zřídili Lvované čekárnu pro ženy a děti. Na podlaze haly s pokladnami, kde se před válkou běžně odbavovali cestující, leží karimatky, matrace a deky, na nich odpočívají ženy s menšími dětmi. Doprovodili je sem jejich muži a otcové. Už tu nejsou, vraceli se do svých měst. “Jen nás doprovodil, obratem jede zpět. Nejde to jinak, musí bránit Ukrajinu, narukuje do armády,” říká osmatřicetiletá Jekaterina o svém muži, který je na cestě zpět do Charkova. Město už několik dní čelí ruskému ostřelování, raketa tam padla i na náměstí.

Vypráví, jak to tam “bouchalo pořád”, že vyjeli z Charkova v úterý ráno a do Lvova dojeli ve středu ráno, že bohužel její maminka zůstala odříznutá na rodinné chatě u Charkova, odkud se nedokázala přes Rusy bezpečně dostat. Přitom pokukuje po dcerce Saši, která se motá pod nohy větším dětem. Honí se tu mezi lidmi za míčem, smějí se. Starší dcera sedí na zemi na dece, je jí čtrnáct. “Daša je profesionální krasobruslařka,” říká o dceři pyšně Jekaterina, Daša se potěšeně usmívá. Manžel Jekateriny, který právě odjel bojovat, je trenérem krasobruslení.

“Pomáhala jsem na kluzišti s administrativou,” říká Jekaterina, bere mladší Sašu do náruče a hlas jí trochu zjihne: “Miluju své  město, náš dům i náš život tam, strašně se tam chci vrátit.” Do doby, než “je porazíme”, jak říká, se chce dostat na hraniční přechod Čop na ukrajinsko-maďarské hranici, budou ji tam čekat její maďarští přátelé a bude u nich s dcerami žít.

Autor: Milan Bureš

Jiné ženy pláčou. Že se musely rozloučit se svými muži a rodinami, že se jim rozbil život, že mají strach a nevědí, kam míří. Jdou prostě “na vlak ven” - a pak se uvidí. Pláče se i na  peronech, třeba čerstvě osmnáctiletý chlapec, který by rád odjel s matkou a sourozenci, ale nejde to, od osmnácti se tu bojuje. Mnozí tu přes rozechvění z útěku do života bez domova stále pociťují úlevu - z míst na jihu a východě země nebo z Kyjeva a obcí severozápadně od něj, kousek od běloruských hranic, prchali často za dramatických okolností. Nevěděli, zda se vejdou do vlaku do Lvova, do aut, zda pro ně někdo přijede, zda utéct stihnou, zda to zvládnou jejich staří rodiče.

Nejsilnější emoce se soustředí v podchodu pod nástupišti. Lidé namačkaní na sebe vědí, že všichni se do dnešních spojů nevejdou. Živelné zahlcení peronů ale nehrozí, policie a úřední hlídky drží situaci pevně v rukou, na peron pouštějí jen deset lidí na vagon.  Až když jsou zkontrolováni - ukazují doklady a rodný list - a vpuštěni do vagonu, jde teprve na řadu další desítka. Dokud není vlak plný.

Lidem, kteří jsou vpuštěni na peron, se hned nad schodištěm mění výraz obličeje. Když vyjdou na denní světlo, jako by vstoupili do svobody. Úzkost a napětí mizí, do tváří vstupuje směs naděje a radosti, některé ženy pláčou dojetím, na těch pár metrů k vagonu zrychlí krok. Vlak, u kterého to pozorujeme, jede do polské Přemyšle. Je to odtud necelých sto kilometrů, první nádraží kousek za hranicí. Kam pak? “Ještě nevíme,” říká Vera, která už brzy přijde s šestiletým synem na řadu u stupátek do vagonu, “ až tam se rozkoukáme.”

“Stojí tam vlak Regiojet, jede rovnou do Prahy,” radí jiné ženě na nástupišti Čech žijící na Ukrajině, “je žlutý.” - “Do Prahy? Moc vám děkuju,” říká mu vděčně a ujišťuje se: “Žlutý, jste říkal?” Když vlak do Přemyšle odjede, dole v podchodu je pořád stejně těsno.

Co kdyby

V malé restauraci v centru nalévá obsluha vodku do bílého kávového hrnku. Ve Lvově je vyhlášena prohibice, ve městě přeplněném nově příchozími lidmi to pomáhá tlumit emoce z války a udržovat život města v co největším klidu. Obsluha dává hrnkem maskovanou štamprli na požádání dvěma štamgastům k boršči. A dá jen jednu.

Až na příval uprchlíků a aut, které ucpávají dopravu, ale žije Lvov na první pohled běžně. Tramvaje jezdí, lidé chodí po ulici s nákupy, válka není očividná. V četných lvovských kostelích navečer začínají mše, bohoslužby jsou i každé ráno, jen se teď slouží za Ukrajinu a její obyvatele.

Autor: Milan Bureš

Válka je tu ale občas slyšet. Zvuky stíhaček, sirény, které i tady posílají lidi párkrát denně do krytů. Je slyšet i v hovorech lidí. “Ty stíhačky, to byli určitě naši z Evropské unie,” říká jeden kamarád v restauraci jinému. Dočetli se nepotvrzenou informaci, že Bulharsko, Slovensko a Polsko půjčily Ukrajině na obranu bojová letadla a že už jsou “někde tady”, nejspíš někde blízko za hranicemi a “hlídají Ukrajinu”.

O Putinovi mluví jako o vrahovi s chorou myslí, o Ukrajině jako zemi, která zvítězí, protože na rozdíl od ruských vojáků jí o to opravdu jde a má v tom “srdce”. A o tom, že prezident Volodymyr Zelenskyj je skutečný ukrajinský hrdina. Mluví o něm i lidé v krytu pod hotelem, když se před osmou večer Lvovem rozezní siréna a zažene lidi do podzemí.

“Nedal jsem mu svůj hlas,” vzpomíná na prezidentské volby pětadvacetiletý Ilja z Charkova a postupně se přidávají se stejným sdělením i další večerní obyvatelé krytu, Iljova partnerka Lyra nebo uprchlice z Kyjeva, třiačtyřicetiletá  Natalia. “Ale vidím, že prezident Zelenskyj je hrdina. Maladěc,” pokračuje Ilja, zvedá palec nahoru a ostatní uznale přikyvují.

Kryt ve sklepení hotelu je vybaven dřevěnými paletami, na nich matrace a deky, ve výklencích jsou nachystány svíce, kdyby útokem vypadl proud, v dalším výklenku jsou balené vody pro případ, že by v krytu zůstali lidé uvězněni dlouho. “To už je dnes počtvrté,” říká na sirénu osmiletá Lída v bílé bundě a rychle nasazeném kulichu s bambulí, dcera Natálie a jejího muže Maxima. Lída tu má i šestnáctiletou sestru Naďu.

Rodina Natálie a Maxima nechala v Kyjevě své rodiče, nechtělo se jim pryč. “A taky to vypadalo dlouho docela dobře, na levém břehu řeky byl klid. Už není,” říkají. Odešli z hlavního města den po začátku války, od té doby jsou ve Lvově a míní tu v hotelu zůstat, “dokud nepůjde jít zpět domů”. Ze země odcestovat nechtějí, aby netrhali rodinu - a taky nevědí, kam by šli.

Autor: Milan Bureš

Ilja s Lyrou mají na klíně černého kocoura Drakona, utekli z Charkova i s ním. I oni chtějí ve Lvově zůstat, Ilja se chystá, jak říká, že po výcviku narukuje do armády. Zatím pomáhají dobrovolníkům, dnes celý den třídili humanitární pomoc, která přijela z dalších zemí Evropy. “Posílali jsme balené vody dál do míst, kde se bojuje,” popisuje Ilja.

Do krytu musí i lidé ve Lvově, kde je od ničivých projevů války - alespoň zatím - klid, protože, jak říkají, „co kdyby“. “Vždy, když něco vzlétne z Ruska nebo Běloruska, letadlo nebo i raketa, rozvědka vyhodnocuje, kam by pravděpodobně mohla zacílit, a v těch místech vyhlásí poplach,” vysvětluje Ilja. I tady ve Lvově se to děje tak často, že část obyvatel hotelu už do krytu nejde. “Je ale dobré si stoupnout mezi futra,” říkají lidé v chodbě hotelu.

“Myslím, že jsem přišel na to,  proč Lvov nebombardují,” říká pak ostatním Ilja. “Protože vypadá úplně jako jiná krásná evropská města. A kdyby byly fotky a záběry Lvova, jeho kostelů a budov zničených po útoku, lidé všude v Evropě by se na ně podívali, pak by se podívali z okna a řekli by si - vždyť to je úplně stejné jako tady. Bylo by jim to hned ještě bližší. A Putin nechce, aby nám Evropa pak o to víc pomáhala.”

Malá Lída si hraje s tabletem a pak vypráví ostatním vtip o Lukašenkovi: roli v něm hrají jeho vousy a “povaha švába”. Dospělí se smějí, Lída pak na matraci poslouchá, jakou starost mají rodiče o její babičku a dědečka, kteří nejdříve nechtěli a teď už čím dál méně mohou odejít z Kyjeva. Jak Putinova armáda rozbombardovala židovský památník v Kyjevě - “a pak kdo je tady nacista ”. Jak v Charkově i Kyjevě dopadaly první rakety tak těsně poté, co Putin vyhlásil minulý čtvrtek nad ránem válku, že musely vyletět ještě dřív, než prohlášení zveřejnil.

Poplach trvá přibližně hodinu. Na znamení konce se znovu rozezní siréna a lidem v krytu pípne v mobilech upozornění, že je prozatím po všem. Jdou ven, na dvůr a pak po schodech do hotelu. “Sníh, přišel sníh,” raduje do zvuku sirény osmiletá Lída, poskakuje po dvorku a zkouší chytat vločky. Když jí, rozespalé, nasazují rodiče bílého kulicha ve dvě hodiny v noci znovu, ve Lvově už nesněží.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Proč se Karel Čapek nemýlil, když věřil v člověkaZobrazit články