Režimní hudebníci jako bojovníci proti „totáči“? Snažili se ho držet, jak jen to šlo

Vzpomínání na minulost s sebou pokaždé nese riziko, že bude nepřesné, zkreslené, příliš subjektivní… I tak ale v sobě obvykle nese příslib, že se dozvíme něco nového, co celkový obraz minulosti obohatí. Přesto existují věci, které se dozvědět nechceme. K nim patří i to, když protekční normalizační umělec „vzpomíná“, jak rozkládal totalitu. 

Přesně s tím obohatil veřejnou diskusi v minulých dnech Michal David. Zřejmě má pocit, že už si to může dovolit. Několik porevolučních let prožitých s hanbou v uměleckém ústraní je dávno pryč, aktér reálného diskopříběhu se stal v roce 1998 oblíbencem hokejové kabiny hrdinů z Nagana a pak vlastně široké veřejnosti. Tu dlouho obšťastňoval jen svojí hudbou, ovšem před pár dny došlo právě i na společenskou reflexi. V jeho stížnosti, že „lidi se dneska už zase bojí říct pravdu a vracíme se zpátky do totáče“, zazněl i dovětek, že proti „totáči“ se přece bojovalo, a bojovali i oni, muzikanti.  

Pomiňme teď fakt, že lidi nikdy v historii neměli možnost „říct pravdu“ tak, jako ji mají dnes na internetu, náměstích nebo v politických stranách. A pokud někoho něco brzdí, pak jsou to hranice morálky, které se přirozeně a odpradávna posunují. Nikoli cenzury.