Poslední rozpočet z pohodové doby

Ministr financí Zbyněk Stanjura měl pravdu, když na přelomu roku uklidňoval, že neschválený rozpočet a následné rozpočtové provizorium nebudou nikoho trápit. Toho, že provizorní hospodaření státu tímto čtvrtkem končí, si nikdo nevšimne. Země má jiné starosti a schválený rozpočet je nijak neumenšuje ani nezvětšuje. Z úspěšného hlasování ve sněmovně, kde rozpočet definitivně prošel většinou 99 ze 184 hlasů, je takřka druhořadá zpráva.

Je to logické. Ale naléhavost dnešní doby lze využít i k vytržení z běžného provozu a připomenutí, k čemu vlastně rozpočet je. Jde o kolektivní rozhodnutí, kolik peněz a na co chceme svým voleným reprezentantům svěřit. O smlouvu, jak se bude další rok vládnout. V Česku už léta běží přípravy rozpočtu na setrvačník, okopírováním čísel z loňského roku a relativně mírnou korekcí několika málo položek, o které se pak vedou politické hádky.

Letošní rozpočet, kde se proti původnímu návrhu z dob Babišovy vlády ušetřilo skoro sto miliard, je v tomto ohledu trochu jiný, ale jen v malé míře. Úpravy se prováděly narychlo, nová vláda se ohlédla jen po snadných řešeních, jako bylo zmražení platů státních zaměstnanců, zpomalení investic nebo sáhnutí do rezerv zdravotních pojišťoven. Hluboká revize se nekonala, nikdo ji neměl připravenou a po volbách už se těžko dala stihnout.

Často se mluví o tom, že setrvačník, kdy se výdaje jen „indexují“ z roku na rok, by bylo dobré jednou za čas přerušit hlubším řezem. Tedy zamyslet se, jak moc všechno to, co si přes státní pokladnu platíme, skutečně potřebujeme a zda ve skutečnosti nepotřebujeme něco úplně jiného. Stejně tak by stálo za úvahu, jak efektivní a spravedlivý je daňový systém, tedy způsob, jak se společná pokladna plní. A nynější nečekaný přechod z relativně bezstarostné doby do válečných časů dělá z takového zamyšlení nutnost.

Lavírování s obrněnci

Po ruské invazi na Ukrajinu Fialova vláda narychlo navrhla, že armádní rozpočet posílí o jednu miliardu. Tu vezme na úkor jiné kolonky, která měla fungovat jako rezerva pro nepředvídané události. Podle ministryně obrany Jany Černochové tím vláda v krizové době „dala jasně najevo, že si uvědomuje nutnost dělat maximum pro obranyschopnost České republiky“ - ale k jasnému „dání najevo“ bude potřeba udělat mnohem víc.

Těsně před invazí vláda naopak rozhodla, že si ještě jednou rozmyslí a posoudí plánovaný tendr na nákup nových obrněnců, největší armádní zakázku současnosti za víc než 50 miliard korun. Podle Černochové tendr nebyl dobře připraven (její předchůdce Lubomír Metnar tvrdí opak), a vyhlášení soutěže se proto odložilo, což vládě umožnilo odškrtnout si z letošního rozpočtu pět miliard a lépe se vejít do slibovaných úspor.

Optikou dnešních bojů na Ukrajině se škrtání armádního rozpočtu jeví jako velké šlápnutí vedle. Skoro jako vypovědět pojistku měsíc před požárem domu. Pozdější nákup obrněnců znamená pozdější zbudování nové těžké brigády, která měla být hotova do roku 2026 jako český příspěvek k společné strategii NATO. Těžkou brigádu budeme potřebovat, a nejen ji – velké a rychlé investice do armády se najednou jeví jako životní nutnost. Zdejší přístup by se měl od základů změnit, tak jak to po týdnu válčení ve velkém vyhlásilo Německo.

Krmě nutnosti investovat sami do sebe je tu navíc naléhavý úkol pokračovat v zásobování Ukrajiny, která vojenský materiál ze zdejších skladů zoufale potřebuje. Rychlá pomoc spojenci, který je pod palbou, je i příležitostí vyprázdnit sklady a vyzbrojit se v příslušných oblastech znovu a ještě lépe. Armádní výdaje budou muset růst, štěstí je, že modernizace armády je v základních věcech naplánovaná, takže není vše třeba vymýšlet a stačí jen plány urychlit. Smůla je, že to nejspíš bude dražší, než si dosud kdo představoval, protože zbrojit bude chtít více zemí najednou a firmy toho logicky využijí. Lavírování s obrněnci se může v tomto ohledu ještě hodně vymstít.

Novou naléhavost dostává i energetika, kde se závislost na fosilních palivech – alias na Rusku – ukazuje po letech teoretizování a řešení vzdálené klimatické hrozby rovněž otázkou přímého střetu s agresorem. Vytváření dojmu, že řešením závislosti na Rusku je start soutěže na dostavbu Dukovan, je buď nerozum, nebo záměrné klamání tělem. Bude-li nový dukovanský blok někdy hotov, tak nejdřív za 20 let, jenže snižovat závislost na ruském plynu je třeba hned, cokoli jiného znamená další financování Putinova režimu. Jak už víme, Evropa nemá síly na to odstřihnout se úplně, ale i částečné odstřižení bude obnášet velké investice – do úspor, do podpor k rozhýbání malých domácích samozásobovacích zdrojů či do zbudování nových plynových přípojek jiným směrem než na východ.

Pivo navíc

Třetí nové rozpočtové téma už se rozbíhá samo spolu s každým dalším vlakem plným Ukrajinek a jejich dětí. Jak trefně poznamenal ekonom Lukáš Kovanda, dodatečné vyčlenění 2,5 miliardy na řešení uprchlické vlny rozpočet nijak nepoloží ani nerozkymácí. V porovnání k celkovým výdajům v objemu skoro 1,9 biliónu jde o podobně nepatrnou částku, jak když se má z průměrného platu zaplatit jedno pivo navíc. Bezprostřední pomoc ukrajinským rodinám je tedy z finančního hlediska zvládnutelná.

Problém je teď v organizaci a pak v tom, nakolik bude Česko ochotno do stovek tisíc nově příchozích obyvatel investovat – tak, aby se z uprchlické vlny nestala zátěž, kterou v ní už dnes mnozí vidí, ale příležitost směrem k notoricky známým slabinám zdejší ekonomiky, jako je nedostatek pracovních sil nebo stárnutí populace a časovaná bomba v penzijním systému. Čím odvážnější začátek, ať už jde o pomoc s bydlením, s výukou češtiny nebo s nabídkou škol, tím větší perspektiva.

Nová situace, v které stát je, mimochodem dobře ukazuje i to, jak velkou chybou bylo nedávné rozhazování peněz všemi směry s odůvodněním, že dluh Česka přece není velký a že zvyšování výdajů na zbytné věci nebo snižování daní není problém. Je dobře, že nová vláda zvolila od začátku zodpovědnější přístup – ale nová doba klade v tomto ohledu ještě větší nároky, než se ještě nedávno dalo čekat.