Polemika, nebo udání?

Mám rád polemiky. Přijde mi, že tříbí mysl, a protože jsme všichni omylní, je to i šance, jak najít mezery ve vlastní interpretaci. A že těch mezer každý soudný člověk ve svých příspěvcích najde. Problém nastává ve chvíli, kdy se změní polemika v udání. V jakýsi hysterický výkřik: Podívejte se na toho zrádce!

Adam Drda a Bohumil Doležal mi věnovali už několikátý příspěvek a jejich averze evidentně graduje, takže oba už dokonce žonglují termíny jako kolaborace. Adam Drda na mě vytahuje komunisty, Bohumil Doležal nacisty, padá i jméno Adolfa Hitlera. To už z jejich strany není pokus o polemiku, to je pokus o urážku.

Slovo „kolaborant“ označuje člověka, který spolupracuje s okupační mocí. Jinými slovy se dopouští vlastizrady. Po takové nálepce vlastně není možné vést normální debatu, vždyť kolaboranti se zavírají do vězení nebo popravují. Je mi jasné, že bez těchto silných slov se jejich argumentace hroutí, ale i tak mají akceptovat jiný názor a věcně s ním polemizovat.

Já na rozdíl od nich prostě nemám dojem, že žijeme v totalitním systému. A rád bych se mu vyhnul. Můj přístup je takový, že očekávám, že ostatní strany udělají vše pro to, aby tu Andrej Babiš (ani kdokoli jiný) absolutní moc nezískal. A ano, do toho je třeba zařadit i úvahu o vládnutí s ním, pokud bude ve hře horší varianta. Pochopitelně ne za každou cenu a s jasným cílem kontroly jeho moci.

Drda i Doležal také vidí v Babišovi problém, ale chtějí ho řešit radikálními prostředky. Věří v zásadovost všech politiků, takže Babiš nebude mít s kým sestavit vládu. Tomu říkám romantismus. Podívejte se na koalice ODS či TOP 09 s ANO v některých krajích. Kde je onen tak často deklarovaný zásadový odpor těchto stran? Uvidíme po volbách, čí přístup je realističtější a čí přístup vlastně vedl k posílení moci Andreje Babiše.

Oba publicisty rozčílila právě moje kritická poznámka o romantismu. Doležal je znalec Karla Havlíčka Borovského a jistě ví, že to byl i jeho přístup. Kupříkladu Ferdinand Peroutka uvedl, že v jeho psaní byl vždy patrný „odpor realisty k romantismu“. A sám Havlíček napsal: „Poctivý a rozumný demokrat jest tedy tenkrát radikální, když vidí, že jeho síly dostačí vykořeniti něco aristokratického, nepoctivého a neliberálního; kde ale toto jemu protivné v tak hrubé moci se jeví, že nemožno jest najednou a úplně tuto moc zničiti, tam jest mírný (moderados), tj., on se nepodrobuje této moci, ale hledí ji poznenáhla zeslabiti a konečně nad ní zvítěziti.“

Mně to tedy přijde jako rozumná úvaha a kolaborantství v ní nevidím ani trochu. Ostatně ve své stati Havlíčkův politický realismus Doležal píše, jak byl za tento přístup tehdejšími aktivisty kritizován, a uvádí: „Protože situace je podle radikálů takto přehledná, jsou tu v podstatě jen dvě strany: spravedliví a škůdci. Zároveň platí, že kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Zvláštní, že dnes se Doležal tímto heslem řídí.

Závěrem jedna poznámka. Nebezpečného muže (týká se to i žen, ale ty v tomto příběhu nevystupují) poznáte mimo jiné podle toho, že jeho cílem není věcně čelit kritickým hlasům, ale že se pokouší ty kritické hlasy zastrašovat, ponižovat, urážet. To dělá Andrej Babiš, když například říká, že se s Respektem nebude bavit, protože jsme proti němu zaměřená „sekta“. Ale dělá to i Adam Drda a Bohumil Doležal, kteří tvrdí, že Respekt volá po kolaboraci s Andrejem Babišem.

Řečeno s Rychlými šípy, dejte si všichni placku na čelo.