Může za to Evropská unie

Titulek a i podtitulek jsou velmi nekorektní, ale pan Patizon mě již před časem upozornil, jak často se ty věty vyskytují na internetu i v běžné mluvě. Já začal pozorovat, pro kolik mých spoluobčanů - a to nemám na mysli jen ty z české kotliny - jsou takové věty skutečně samozřejmostí. A začal jsem kvůli tomu přemýšlet i o smyslu své novinářské práce.

Lidé velmi často nehledají informace proto, aby se něco dozvěděli, aby se vzdělali, udělali si v hlavě i v srdci jasno, ale hlavně kvůli potvrzení svých vlastních myšlenek či citů. Není na tom až tak moc špatného, ale digitální věk dotáhl tuhle praxi téměř k dokonalosti. Potvrzení svých myšlenek, názorů a pocitů si může během pár minut najít v elektronickém světě úplně každý.

Opět mě na to upozornil pan Patizon: tahle přehršle informací, dat, pseudodat a výkřiků může dělat z lidí nevzdělance a nebývalé diletanty. Ztrácí se totiž ona dobrodružná cesta, kdy zvědavě informace hledáme, kdy v nich nacházíme pobídky pro další hloubání, pochybnosti i radost z poznání. Naopak, zvykáme si přijímat prefabrikované pravdy. Třeba v Česku to na rozdíl od dob komunismu děláme dobrovolně, s nadšením a dodává nám to pocit síly a vševědoucnosti. Potom jsme rychle hotoví s nějakým názorem.

Třeba, že za naše trable může Evropská unie. Protože nás nutí něco dělat jinak, než my víme, že se to dělat dá. I tak lze interpretovat pocit osmdesáti dvou procent české populace zveřejněný v nedávném průzkumu, že nám rozpad Unie nijak neuškodí. Otázka, zda nám uškodí, není nijak záludná. Odpověď na ni ale není úplně jednoduchá, protože svět nejednotné a „bruselské“ Evropské unie je velmi komplikovaný. Ale je tu i jiný svět: agresivního Ruska, nejistého arabského regionu, expandující a nepředvídatelné Číny, hledajících se USA, a pak ještě ti uprchlíci. Poradíme si s tím lépe jako Unie, nebo jako Česko? Odpověď na tuto otázku se zdá zřejmá.

Mnoho Čechů si ale myslí, že jsme příliš malí, abychom se do takových věcí pletli. Že možná tu složitost a rizika světa přečkáme někde v závětří, sami. Že si nás nikdo nevšimne. Jenže tohle neplatí; v minulém století si nás hodně rychle všimlo nacistické Německo i komunistické Rusko. Pan Patizon namítá, že mnoho Čechů vnímá – pokud jde o atak na suverenitu – Evropskou unii coby dalšího „agresora“ v naší pohnuté historii. Mimochodem, stačí šest minut a padesát dva vteřin na to, aby každý zručný Čech našel pro tento názor oporu v elektronickém světě.

Co s tím? Můžeme přijmout názor, že buddhistické „bojové umění“ shambala dobylo USA a křesťané tam už ve skutečnosti ostrouhali. Můžeme přijmout názor, že uprchlická krize je ve skutečnosti řízený islámský atak, jak dobýt křesťanskou Evropu. A můžeme přijmout názor, že Evropská unie je špatná, protože nás řídí nesmyslnými předpisy. Všechny úvahy mají podobnou hodnotu. Dají se velmi jednoduše vyvrátit, když si dáme práci;  když elektronický svět nebudeme brát jako oporu naší zábavy a lenosti, ale budeme důsledně pátrat. Pak zjistíme, že jsme dostali neskutečný dar.

Kdo je zvědavý, může být uspokojen. Kdo chce rozplést otázky, může na ně hodiny a hodiny hledat odpovědi. Můžeme se tu ptát bližních z celého světa, aniž čekáme dlouhé měsíce na odpověď. Můžeme sledovat komunikaci lidí a učit se z ní umění přátelství. Můžeme zjistit vztažnost mezi mávnutí křídel motýla v Andách a pádem akcií na burze v Londýně - a můžeme hledat odpověď na to, jestli ten imaginární čas, v němž neexistují singularity, není lepší než ten reálný, který odpovídá popisu přírody.

Pan Patizon si je jist, že za tuhle elektronickou výsadu skutečně tak trochu může Evropská unie. Bez jejího zárodku by možná nepadla železná opona a my bychom dnes měli stejný přístup ke svobodě, třeba právě té elektronické, jako mají na Kubě. Kdo neví, ať to si najde na internetu.