Kvóty na české potraviny podpoří velké dodavatele včetně Agrofertu

Obchody včetně nadnárodních řetězců by měly podle poslaneckého návrhu nabízet české potraviny. Jejich podíl na nabídce by měl být příští rok 55 procent a do roku 2027 pak stoupnout až na 85 procent. Zní to jako promyšlená podpora českých zemědělců i potravinářských firem a vstřícnost k zákazníkům, kteří podle průzkumů preferují tuzemské zboží. Ale není. Je to ve skutečnosti válka mezi velkými českými výrobci potravin a jejich velkými prodejci, v níž o komfort zákazníka moc nejde. Tohle tvrzení se dá podpořit loňským výrokem Andreje Babiše, tedy skrze svěřenský fond největšího tuzemského potravináře, který poté, co obchodní společnost Albert vyřadila z prodeje část výrobků „jeho“ firmy Penam, sdělil, že „působení obchodních řetězců je v rovině terorismu“. Albert chtěl přitom „Babišovy“ produkty nahradit oblíbenějšími regionálními výrobky.

Návrh kvót je z mnoha důvodů pochybný. Směrnice Evropské unie říká, že jakékoli regulování dovozu je na otevřeném evropském trhu zakázáno. To se samozřejmě týká nejen potravin - a Česko, jehož hospodářství stojí na exportu, by si mělo jakékoli úvahy o regulaci dovozu rozmyslet. Za druhé není jasné, co to vůbec je česká potravina. Samozřejmě to, co vyroste a vyrobí se v Česku. Jenže spousta „balených“ českých potravinových výrobků je plněno produkty z dovozu. Znojemské okurky, olomoucké tvarůžky, kostelecké uzeniny.

Nikdo proto také není schopen říct, jaké procento českých potravin dnes řetězce nabízejí. Které jsou ještě „české“, a které jsou už příliš „infikovány“ zahraničními produkty. Třeba masová konzerva vyrobená třeba v Německu z čistě českých produktů už není české zboží. Ani kompot vyrobený v Česku z nadpolovičního množství úrodou českých meruněk není český. A tak dál. Obchodní řetězce uvádějí, že v současné době nabízejí ve svých regálech zhruba 40–70 procent podílu českých výrobků. Ale každý řetězec používá jiný metr, na posouzení co je „české“.

Nápad regulovat dovoz potravin limitem minimální nabídky českých výrobků se tu objevuje už dlouho. Dynamiku ale získal s nástupem vlády Andreje Babiše. První ministr zemědělství v jeho vládě (a majitel velké zemědělské firmy) Jiří Mílek přišel s návrhem regulovat prodej „zahraničních“ potravin, a tehdy ho podpořil předseda Potravinářské komory Miroslav Toman – dnešní ministr zemědělství, který kvóty velmi intenzívně podporuje i v současnosti.

Debata kolem návrhu na kvóty českých potravin je dost hlasitá. Podpora „národních“ potravin je z mnoha hledisek moudrá. V řadě zemí Unie je postavena na vytvoření výhodných ekonomických podmínek pro stále oblíbenější regionální dodavatele potravin. Způsobů, jak to udělat, je dost, a měly by se stát součástí koncepce podpory venkova. Jenže i ta je v Česku kořistí velkých firem typu Agrofert (podpora venkova je součást evropského i českého dotačního programu).

Takže je zřejmé, že v novele zákonu nejde ani tak o české spotřebitele, farmáře a malé výrobce, ale o lobbistický pokus velkých tuzemských potravinářských a zemědělských firem prosadit se v nadnárodních obchodních řetězcích působících v Česku. Ty samozřejmě nejsou bez viny, česká spotřebitelská poptávka je hodně řízena cenou, a tak řetězce nabízí levné potraviny svezené z celého světa. Na tom se dá nejvíc vydělat.

Poslanci nakonec vrátili novelu k nové debatě, do druhého čtení. To je dobře. Hůře už zní, když tohle rozhodnutí – kvůli jednání o nějakém kompromisu – ohlašuje Jaroslav Faltýnek. Předseda zemědělského výboru, politická pravá ruka Andreje Babiše a jeden z manažerských spolutvůrců zemědělské a potravinářské části impéria Agrofert. Nedá se tedy očekávat, že by se debata stočila k rozumné podpoře skutečných českých dodavatelů potravin.