Jsou dnešní novináři aktivisti a překrucují realitu, jak tvrdí někdejší šéfredaktor Respektu Vladimír Mlynář?

„Neptejte se mě, co si myslím o dnešní české žurnalistice,“ prohlásil zničehonic v neděli bývalý novinář, později ministr a ještě později člen vedení Kellnerovy PPF Vladimír Mlynář, když s ním dělala Česká televize rozhovor k výročí 17. listopadu.

Tématem byla práce novinářů těsně po revoluci a na dnešek se Mlynáře vlastně nikdo neptal. Přesto dal průchod silnému nutkání a svůj výrazně negativní pohled na práci dnešních novinářů do televizní kamery sdělil: „Já si myslím, že ta žurnalistika, kterou jsme se my pokoušeli dělat, už dneska v podstatě neexistuje. Je to velmi aktivistické a myslím, že svět, který se ukazuje v řadě médií, neodpovídá tomu, co je realita.“

Než si probereme, co tedy je ta „realita“ a nakolik dobrým průvodcem je v ní Vladimír Mlynář, vyjasněme si mýtus, který Mlynář za přikyvování redaktorů České televize šíří. Dnešní novinařina skutečně vypadá jinak než v době, kdy byl Mlynář její součástí. V dnešních redakcích třeba fungují etické kodexy, které novinářům zapovídají udržovat tak přátelské vztahy s politiky, jaké se udržovaly v Mlynářových časech – s jeho aktivní účastí.

Také z nich nevede tak přímočará cesta do politiky, na jakou se vydal sám Mlynář, když přestoupil z pozice šéfredaktora rovnou mezi poradce premiéra a krátce nato i do vlády. Neptejte se mě, jestli tohle nebyl projev novinářského aktivismu par excellence. Byl. Mlynář je proto tím posledním, kdo by měl dneska novináře školit z profesní nezávislosti.

Málokterá profese vede nekončící boj o svoji důvěryhodnost tak, jako to musí dělat novinařina. To není důvod ke stížnosti, to prostě vyplývá z její náplně a charakteru: pokud se dívá na prsty politikům, kontroluje byznys, neustále něco a někoho hodnotí, je logicky na udržení své vlastní důvěryhodnosti založená. 

A nejenomže se sama nemůže přísnému dohledu bránit, navíc si uvědomuje, že čím je dohled nad její etikou přísnější, tím je to pro všechny lepší. U Mlynáře se však nelze zbavit podezření, že jeho zájmy s tímto dohledem příliš neladí. Jako bývalý manažer firmy, která vozila prezidenta Miloše Zemana svými letadly z návštěv totalitní Číny poté, co tam hlava českého státu vodila majitele PPF na audience v nejvyšších politických patrech a pomáhala mu tam dohadovat podmínky pro jeho byznys s půjčkami, nepotřebuje, aby lidi věřili svobodným médiím, která tyhle cesty kriticky zkoumají a popisují.

Nepotřebuje, aby novináři popisovali velmi plastickou realitu, v níž přijedou do Prahy komanda tajných čínských policajtů, dohlížejí tam na návštěvu svého generálního tajemníka, a přitom za přihlížení české policie suverénně – jako by řádili někde doma – zabavují českým demonstrantům tibetské vlajky.

Možná se dnešní novináři při psaní o PPF v lecčems spletou nebo potřebují projevit vůči složitým otázkám pečlivě skrytého fungování byznysu a politiky ještě lepší porozumění. Jejich vzdělání, zkušenosti, vzájemná konkurence, kontakty s mezinárodním prostředím, sebevědomí i úroveň profesní poctivosti ale nedávají Mlynářovi žádný reálný důvod tvrdit, že před třiceti lety za něj se tahle práce dělala víc v souladu s „realitou“.