Jsem hrdá, že žijeme ve státě, nad kterým může zvítězit jednotlivec

I díky tomu, že jsem část svého života prožila v nedemokratickém státě, stále obdivuji, že existuje mezinárodní instituce, u níž může jednotlivec svůj stát nejen žalovat, ale také nad ním zvítězit. A jsem hrdá, že žijeme ve státě, který taková rozhodnutí respektuje a v zájmu ochrany jednotlivce se jim podřizuje. - Tahle slova pronesla minulý týden soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková o Evropském soudu pro lidská práva v rozhovoru pro Lidové noviny poté, co oznámila kandidaturu do této prestižní soudní instituce.

Pokud projde komplikovaným tuzemským i evropským výběrem, stala by se soudkyní Evropského soudu pro lidská práva příští rok. S trochou nadsázky se dá říct, že by si post u prestižního soudu zasloužila už kvůli slovům, která jsme citovali v úvodu. Od tuzemských osobností včetně právníků málokdy slyšíme takový respekt k právu a především k soudu, který vznikl jako jeden ze zárodků společné Evropy už v roce 1959.

Na druhou stranu by tuzemský Ústavní přišel o jednu z nejvýraznějších osobností, která kdy v prostorách brněnské budovy rozhodovala. Rozsudky Kateřiny Šimáčkové nejsou jen věcné: jsou naplněny vcítěním se do osudu účastníků sporu a také velkým pochopením pro postavení těch, kteří jsou spíše outsidery. Kteří nevyhrávají obecně – a někdy ani ve sporech, které spolurozhoduje ona sama.

Ještě jednou budeme Kateřinu Šimáčkovou citovat. „Nejdůležitější osobou, pro kterou rozhodnutí soudu píšete, je ten, kdo daný případ prohrál. Úkolem soudce je co nejpřesvědčivěji vysvětlit, proč dal za pravdu jednomu a proč druhý neuspěl. To platí jak v civilním řízení, tak v řízení trestním. Tak jako je v civilním řízení například jeden dlužník a jeden věřitel, jeden nájemce, druhý pronajímatel, v trestním řízení nestojí jen stát proti pachateli, ale jsou zde samozřejmě i poškození a veřejnost, jimž musíte vysvětlit, proč jste danou osobu zprostili či proč byla odsouzena,“ vysvětlila před dvěma lety v rozhovoru pro Právní prostor, v čem vidí nejdůležitější segment v rozhodování soudců.

Když se zeptáte kteréhokoli respektovaného právníka na odborné schopnosti soudkyně Šimáčkové, většinou se jen usměje a dodá, že kromě vysoké profesionality je i velmi, velmi pracovitá. Ale nepíšeme tu obdivný profil soudkyně ani posudek, který by se měl stát součástí její žádosti o nominaci do prestižní funkce. Zasloužila by si ji, nicméně přináší to i rizika.

První je už jsme zmínili. Ústavní soud přijde o výraznou osobnost. Druhou komplikací je, že by soudkyně Šimáčková skončila na Ústavním dva roky před uplynutím mandátu. Jejího nástupce by navrhoval prezident Miloš Zeman, který doporučuje Senátu ke schválení často velmi průměrné právníky, kteří nemají na Ústavním soudu co pohledávat.

Ne vždy u senátorů projdou, ale je tu jisté riziko, že nejdůležitější tuzemská soudní instituce přijde o výraznou kapacitu, kterou nahradí nějaký hradní oblíbenec - nebo zkrátka někdo, kdo je opakem soudce, jak ho popsala Šimáčková. Každopádně nejen pro jejího nástupce by to byl velký test, zda už tu přístup „soudkyně příběhů“ dokázal alespoň trochu zakořenit a najít pokračovatele.