Jak zachránit Mariupol

„Nejvíc lituju toho, co jsme neudělali ve Rwandě, když jsem byla velvyslankyní v OSN. Pořád na to myslím, a když si procházím dokumenty, chápu, proč a co se tam vlastně stalo. Souviselo to s mnoha okolnostmi: že jsme byli v Somálsku, že jsme tam ztratili vojáky, že se obecně moc nevědělo, co dělat, a že se vše odehrálo tak rychle. I kdybychom se rozhodli do Rwandy někoho poslat, nebylo dost času zastavit vraždění Tutsiů. Osobně bych se cítila lépe, kdybych mohla říct, že jsem s vládou bojovala víc. Jako velvyslankyně jsem musela v OSN přednést, co mi Washington nařídil, i když se mi to moc nezamlouvalo.“

Těmito slovy odpověděla v roce 2015 Respektu bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albright na otázku, jestli lituje nějakých svých politických rozhodnutí. Původem česká politička, jež zemřela tento týden, narážela na rwandskou genocidu z roku 1994, masové vyvražďování etnické skupiny Tutsiů hutskými radikály. Zemřel při ní milion Rwanďanů, dalších 2,5 milionu bylo vyhnáno ze svých domovů.

Historická srovnání vždy kulhají, ale faktem je, že jestli dnes dochází ve světě k nějaké katastrofě přesahující naše chápání, je to právě teď v ukrajinském přístavu Mariupol u Azovského moře. Ruská armáda tam od začátku války zničila nepřetržitým ostřelování devadesát procent města a zavraždila tisíce civilistů včetně žen a dětí – přesná čísla zatím nelze určit. A v masakru pokračuje. V Mariupolu se ve sklepích a krytech schovává ještě sto tisíc obyvatel a jejich osud je nejasný. Smrt nezpůsobují jen ruské bomby, ale i naprostý nedostatek jídla a vody.

Jedno z vysvětlení pro masakr ve Rwandě nabízené Madeleine Albright bylo, že se tehdy prostě nevědělo, co dělat. Ani odpověď na to, jak zastavit vraždění v Mariupolu, není jednoduchá. Ukrajinci chtějí zřízení bezletové zóny, ale politické vedení NATO, které jediné k tomu má sílu, to odmítá s tím, že by to mohlo vést ke třetí světové válce.

Někteří konkrétní lidé nicméně ukazují možné cesty. Poté, co si řecký ministr zahraničí Nikos Dendias vyslechl svědectví svého konzula přímo z Mariupolu, oznámil Rusům, že do města vyšle humanitární pomoc - a osobně konvoj doprovodí. Bude to vyžadovat statečnost, Rusko nemusí ani při jeho návštěvě ostřelování přerušit, ale je to způsob, jak dostat do města alespoň ty nejzákladnější potraviny.

Další pomoc nabídl velitel obrany jiného ukrajinského přístavu Oděsy Vjačeslav Abroskin. Ruské vojáky vyzval, že pokud umožní evakuaci dětí z Mariupolu, vydá se jim jako rukojmí. „Jsem na vašem sankčním seznamu. Jsem ve vašem hledáčku. Pokusili jste se mě zlikvidovat. V mé přítomnosti byly zabity desítky vašich lidí a zadrženy tisíce vašich pomocníků. Jsem přesně ten generál, který má snad nejblíže ke slavnému pluku Azov,” vzkázal Rusům, pro které by šlo o cennou kořist. Abroskin proti nim vedl boje již v roce 2014, kdy Moskva poprvé napadla Ukrajinu.

Komplikovaná situace v Mariupolu si žádá nestandardní řešení a lidé jako Dendias nebo Abroskin ukazují, že je lze najít. A dost možná, že svým konáním pohnou k podobně rozhodným činům další. Čím více jich bude a čím víc se o nich svět dozví, tím méně pak budeme - na rozdíl od Madeleine Albright v případě Rwandy - litovat, že i pro Mariupol šlo udělat víc.