Češi přestávají věřit na sílu zákonů, ukazuje registr smluv

Téměř všechno, co zaznělo minulý týden v Senátu při projednávání zákona o registru smluv v horní komoře Parlamentu, může být použito proti politikům. Ale nejhorší je zjištění, které se netýká jen jich. Tuzemská populace už skoro rezignovala na právní vědomí, že zákony jsou něco, co zajišťuje spravedlnost a dělá naše životy minimálně snesitelnějšími.

Registr smluv je zákon, který do jisté míry může bránit defraudacím státních peněz. V každém případě je to seskupení písmen, které nám - když budeme přiměřeně aktivní - pomůže zorientovat se v tom, co tak rádi říkáme, aniž bychom často tušili, o čem vlastně mluvíme. Tedy v možných zlodějnách v režii politiků a státních či komunálních úředníků.

Ale zpět k zákonu. Zákonodárci ve vládě i Parlamentu na něm pracují už přes tři roky – těžko vyčíslit miliony, které jsme politikům za hádání nad zákonem zaplatili – a senátoři normu minulý týden upravili tak, že z ní zbyl jen líbivý obal s nepoužitelnou náplní. Zrušili princip, který jediný mohl přinutit správce státu ke zveřejňování smluv, v nichž jde ročně o stamiliardy korun – princip, že nezveřejněná smlouva je neplatná.

Senátoři nemyslí vizonářsky a politicky, uvažují jako bezduší byrokrati – z toho je usvědčuje složitá myšlenka, že nad zveřejňováním smluv bude bdít nově zřízený státní úřad. Jeho zřízení vyjde na dvacet milionů korun, roční chod si ukrojí zhruba stejně: předseda úřadu bude brát plat vysoko nad sto tisíc korun měsíčně, jeho zástupci o něco méně… Představa, jak státní úřad hlídá státní smouvy, je opravdu úsměvná - představitelé horní komory Parlamentu asi pamatovali spíš na trafiky po skončení aktivní politické kariéry.

Také – opravdu velmi zjednodušeně řečeno – rozhodli, že zhruba tisícovka státních firem bude z povinnosti zveřejňovat smlouvy vyjmuta, když nepoužije veřejné peníze, jinými slovy, když půjde o normální podnikání. Senátoři se tváří, že tak chrání státní firmy před konkurenčním bojem. No, zákon ani v té nejodvážnější podobě nedovoloval zveřejnit informace, které by ohrozily obchodní tajemství. Takže šlo zřejmě spíše o to, jak uchránit státní firmy – které jsou roky podezřelé, že jsou tajnými sponzory politických stran a hnutí i politiků samých – před zvědavými pohledy občanských institucí, jež se snaží veřejné peníze kontrolovat.

Odmítnutí zákona – přesněji řečeno, zase se začne probírat ve sněmovně – prošlo vcelku bez povšimnutí veřejnosti i sociálních sítí. Přitom jde o důležitou a pro spravedlnost potřebnou normu. Veřejnost, zdá se, přestala věřit, že dobré zákony mohou tuto společnost zlepšit, a to je vážně cesta do temnoty extrémismu. A pokud – říká přítel Patizon – nevěříme, že věci napravíme usilovnou drobnou prací, vytrvalostí, pokorou ke spravedlnosti, pak přicházejí nápady na silovější řešení. Na revoluce, volání po návratech autoritářů, ne-li diktátorů, kteří všechno vyřeší i bez zákonů. Tak tohle dnes pan Patizon registruje.