Andrej Babiš odchází, posílená občanská společnost zůstává

V pátek předává premiér Andrej Babiš svou pracovnu Petru Fialovi a uzavře se část  miliardářova politického života. S jistým úžasem se dá konstatovat, že jsme přežili čtyřletou společnou vládu nevyzpytatelného a mstivého prezidenta Miloše Zemana propagujícího podlézavost Rusku a Číně a bezskrupulózního Andreje Babiše propagujícího moc a peníze. Zejména ty, které směřovaly na konta jeho holdingu Agrofert. A s ještě větším úžasem se dá konstatovat, že v několika dost podstatných ohledech je země na tom mnohem lépe, než když ti dva spolu začínali. Prezident a premiér za to ovšem můžou jen nepřímo.

Jak je to možné

Jisté spojenectví bylo zřejmé, když byl Babiš ministrem financí, i ještě předtím na přelomu tisíciletí, kdy tehdy zbohatnuvší Babiš reprezentoval propojení vlády Miloše Zemana s podezřelou privatizací. Když se pak dávali zase dohromady v roce 2017, hrozilo naprosto vážně, že Česko skončí jako země ovládaná ruskými a čínskými zájmy. Prezident Zeman jim vycházel všemožně vstříc, propagoval ruské i čínské investice i jejich bezpečnostní zájmy. Vypadalo to, že se staneme okrajovou zemí EU, hrozilo, že se tu prosadí autoritářský režim, spravedlnost se bude ohýbat podle potřeby obou vládců a práva občanů budou pomalu omezována.

Nestalo se. Třeba zájem čínské firmy Huawei obsadit svými technologiemi klíčové kybernetické uzly v Česku – a tím ho dostat pod kontrolu – je zapomenut a bez šance. Čínské investice, které mohly vykoupit klíčové podniky, nakonec nepřišly. Čína o nás ztratila zájem. Stejně tak Rusko, v jehož případě jsme se dostali dokonce na seznam nepřátelských zemí. Uvažované investice Ruska do jaderných bloků, železniční  infrastruktury nebo do průmyslu nepřišly a nepřijdou - a my jsme se vyhnuli ponižující roli vazalů obou autoritativních zemí a jejich šéfů s diktátorskými sklony. Jak je to možné, když to prosazoval mocný český prezident a nijak mu v tom nebránil mocný český premiér?

Odpověď je jednoduchá. Ukázalo se, že jsou podstatně slabší než občanská společnost. Také vyšlo najevo, že odmítly poslušnost státní instituce, které se mohly stát jejich oporou - a snad tu byl i úmysl, aby se staly. Tlak prezidenta na prosazení jeho zájmů, chcete-li zájmů Pekingu nebo Moskvy, byl natolik nepřijatelný pro občany i instituce, že se stal roznětkou odporu. Neschopnost premiéra postavit se prezidentovi ve věcech ohrožujících zemi a jeho zájem proměnit svůj post do velké míry na průtokový ohřívač dotací z Evropy i z Prahy nakonec probudil občanský vzdor.

Demonstrace, hlavně ty organizované Milionem chvilek, protesty, vznik mnoha spolků, které začaly velmi profesionálně a kriticky hlídat chod země v ohledech právních, ekonomických, ale i morálních. To vše ukázalo premiérovi, že jeho šance pomoci ke státním a evropským  penězům svým firmám je omezená zájmem občanů o to, jakými metodami na to jde.

Babiš neuměl nakonec ani pomoct prezidentovi s jeho proruským a pročínským tažením. Premiérovi podřízené instituce, počínaje tajnými službami přes policii či armádu po diplomaty a řadu vládních úředníků, dělaly jednoduše svou práci, jak měly. S chybami, ale v zájmu demokracie, nikoli v zájmu prezidenta a premiéra. Takže jsme byli svědky celkem neuvěřitelných  situací.

Mocnou firmu Huawei - podporovanou Zemanem i nejbohatší, s prezidentem spřízněnou českou společností PPF -  zastavilo v tažení Českem rozhodnutí úřadu, který do té doby skoro nikdo neznal. Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) vydal zákonné varování, které Huawei vyřadilo ze soutěže o podstatné segmenty českého kybernetického světa. Rozhodnutí nedokázal zvrátit ani premiér Babiš, ani zastrašování prezidenta Zemana, dokonce ani odvolání šéfa této instituce. NÚKIB podpořily další bezpečnostní instituce – a premiér-IT amatér ani moc netušil, o co vlastně jde.

Zemanem velmi intenzívně podporovanou stavbu jaderného reaktoru v Dukovanech zastavila práce BIS, policie i tuzemské rozvědky ÚZSI a Vojenského zpravodajství, které vládě předložily bezpečnostní stanovisko proti ruské účasti, přes které  – řečeno nedávnými slovy Miloše Zemana – nejel a nepojede vlak. Policie a státní zástupci pomalu, ale přece vyšetřují dosluhujícího premiéra za podezření na podvod. A když byl případ odložen a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman ho svým rozhodnutím vrátil k dalšímu vyšetřování, neudělal premiér nic – přitom mohl lusknutím prstů zařídit odvolání Pavla Zemana.

Žádné zájmy

Tak by se dalo pokračovat ještě docela dlouho. Samozřejmě roli hrály i jiné faktory. Čínské investice premiér nepodporoval také proto, že před lety tam koupil továrnu, přišel zásluhou tamních úřadů o půl miliardy korun, nakonec i o onu fabriku - a tak Číňanům nedůvěřoval. V Rusku neměl Babiš žádné obchodní zájmy, takže ani v tomto ohledu nebyla jeho ochota podpořit prezidenta vzorová. Pomáhal mu však ve zhoršení vztahů s Evropskou unií. Čím slabší EU, tím silnější Rusko, to prezident Zeman ví. A Babiš potřeboval držet Evropu na distanc kvůli svému střetu zájmů.

Smutné samozřejmě je, kolik energie musela vydat společnost na obranu před podvratnými zájmy obou mužů. Pak už jí zbylo mnohem méně sil na další důležité záležitosti země. Česko je v podstatě bez energetické strategie. Vláda ani sněmovna nevěnovaly dost pozornosti justici, soudní reformě, fungování státních zástupců nebo  policie.

Učitelé sice dostali přidáno, ale školský systém je pořád postavený na biflování a poslušnosti žáků a studentů místo na výuce vedoucí ke kritickému myšlení. Digitalizace státní správy skoro nepokročila, sociální systém funguje tak, že v době krize stát přilepšuje spíše těm, kteří to nepotřebují, a opravdu potřební dostanou málo. Rozpočet nemá vizi: poznamenala ho sice velmi vážně pandemie, ale struktura rozdělování peněz jede pořád podle not z devadesátých let.

V pátek předává premiér Babiš svou kancelář Petru Fialovi, Miloše Zemana si ještě asi užijeme patnáct měsíců, jež mu chybí do uplynutí mandátu. Ten první se bude možná za rok ucházet o křeslo toho druhého, což není nejlepší představa. Svým chováním ale oba nakonec posílili občanskou společnost, suverenitu státních úřadů i bezpečnostních institucí - a budoucnost aspoň v tomto ohledu vypadá slibně.

Kriticky uvažující část populace se naučila profesionálně analyzovat chování a zájmy politiků v těch nejvyšších postech a umí se už bránit. Což se jistě odrazí nejen při volbě příštího prezidenta, ale také při kontrole práce přicházející vlády. Té to Babiš neulehčil skutečně vůbec ničím.