Na společné cestě

I přes pozdně odpolední čas, máme před šestou, sálá z chodníků v Brně teplo stravující energii všech chodců. Další den s tropickými teplotami se blíží ke konci.

Zvedám jeden telefon za druhým s tím, že v tomto zdraví ohrožujícím počasí se nikomu nechce moc cestovat. Nemá smysl přemlouvat, vcelku to chápu, sama se belhám tempem připomínajícím hlemýždě k místu společného srazu. Kolik nás bude?

Do přistaveného minibusu nastupujeme v devíti lidech. Konečně poznávám i partnery či děti několika našich romských žen, se kterými již po nějakou dobu pracujeme v projektu „Hledejme společně novou cestu“ podpořeném Nadací Open Society Fund z Norských fondů.

Dnešní výlet na mezinárodní romský festival Romale je součástí společné cesty, na kterou se vydalo několik neromských a romských žen téměř před rokem. V té době jsme v Brně a okolí začaly hledat romské ženy, které by měly zájem o osobní rozvoj, laicky řečeno by se chtěly posunout ve svém životě někam dál. Brzy se ukázalo, že to není úkol úplně jednoduchý. Romské ženy jsme sice nacházely, obtížnější však bylo udržet jejich zájem o dlouhodobou spolupráci.

Mnohé z romských žen potřebovaly zejména podat pomocnou ruku při akutním řešení svých nezřídka velmi obtížných osobních situací, na což jsou ostatně díky sociálním službám v České republice zvyklé. Vůle naučit se společně s námi, mj. prostřednictvím vzdělávání či mentoringu, samostatnosti, zodpovědnosti, schopnosti řešit svoje vlastní životní obtíže byla z jejich strany nižší, a proto nás často rychle opouštěly.

Nic není však černo-bílé. A tak nám několik romských žen uvěřilo a na nelehkou společnou cestu s námi se vydalo. Některé z nich dnes sedí v minibusu a míří do Hamrů u Poličky, kde Ida Kelarová a její občanské sdružení MIRET pořádají romský festival Romale. Tato akce je pořádána pravidelně jedenkrát ročně a nabízí účastníkům čtyřdenní hudební maratón s různými pěveckými, tanečními, hudebními a výtvarnými dílnami či přednáškami a filmy s tematikou romské historie nebo diskriminace na základě etnika.

Po příjezdu na festival nás Katka Kelarová, která naši minivýpravu vede, hned představuje lidem, se kterými kdysi podobné akce pořádala. Jdeme se pozdravit s Idou, jejím manželem a nejbližšími spolupracovníky. Potom se už volně vmísíme mezi zpívající nacvičující romskou hymnu „Dželem, dželem“ a splyneme v jedno hudební těleso.

Vzápětí přichází jeden z vrcholů prvního večera této mezinárodní hudební akce, která láká Romy i neromy z mnohých koutů světa. Promítá se dokumentární film o počátcích romského dětského sboru Čhavorenge, který v r. 2010 začala vytvářet Ida Kelarová. Sedíme vedle sebe na lavičkách a bez dechu sledujeme autentické filmové vyprávění o nezdolné síle a vytrvalosti Idy Kelarové, bez níž by pěvecký soubor romských zpěváčků nikdy nevznikl.

Některé smutnější polohy ve filmu mi připomínají naši osobní zkušenost s prací s romskými ženami. Také často trneme do poslední chvíle, kolik romských žen přijde na domluvené vzdělávání nebo osobní poradenství. V takových okamžicích se občas do mysli člověka vloudí myšlenka, zda by nebylo jednodušší to raději všechno vzdát.

Když se však podívám na vedle sebe sedící Simonku s její maminkou, které ještě před půl rokem neznaly nic jiného než život v azylovém domě, tak vím, že naše práce má smysl. Stejně jako ta Idy Kelarové.

Autorka je ředitelkou obecně prospěšné společnosti GIC Nora