Normalizace v ÚSTR nezačíná, pracujeme dál

Švýcarský historik Adrian Portmann - von Arburg, který je předsedou nedávno obměněné patnáctičlenné Vědecké rady ÚSTR, odmítá, že v této instituci zavládla normalizace a že se ocitla pod vlivem komunistů. Jejich ideologii zásadně odmítá, ale zároveň nabádá k tomu, aby spolu lidé s různým pohledem na předlistopadovou minulost začali víc mluvit.

Vydavatel předlistopadového samizdatu Vokno František Stárek nazval atmosféru ve vašem ústavu „operetní normalizací“, když se ohradil proti tomu, že měl jeho práci o českém undergroundu hodnotit bývalý komunista.

To už se ale vysvětlilo - viz prohlášení Vědecké rady přístupné na webu ÚSTR. Není to pravda. Profesor Rataj jeho projekt neposuzuje.

Ta narážka ovšem směřovala i k obecnějším věcem. Například k tomu, že do nedávno Vědecké rady ÚSTR zasedli čtyři bývalí komunisté. 

Dva z nich jsou ale Vilém Prečan a Petr Pithart. Jejich dlouholeté angažmá v exilu a disentu snad nikdo nechce zpochybňovat. To by bylo velmi smutné a lidsky nespravedlivé. Platí, že o složení Vědecké rady rozhodli členové velké Rady ÚSTR, a já beru jejich rozhodnutí na vědomí. Pro mě je rozhodující odborná kvalifikace. Zároveň se netajím tím, že v dané situaci bych sám postupoval jinak. Určitá necitlivost, snad i ukvapenost tady ve hře byla a možná pořád je. Ale to zdaleka neznamená, že by v ÚSTR začala normalizace, to je velmi silný výraz.

Jisté je, že důvěryhodnosti ÚSTR to neprospívá.

Psychologicky tomu rozumím. Ale držím se faktů. V ÚSTR nadále vycházejí publikace a není jich méně, než před takzvaným převratem. Není pravdivé ani tvrzení Miroslavy Němcové, že už je v ÚSTR celá badatelská aktivita utlumena. Není pravda, že nějaké návrhy na nové projekty jsou potlačeny a že se teď realizuje nějaká politická objednávka. Uvnitř Ústavu se nic takového neděje. Na druhou stranu, řada zaměstnanců se obává, že nějaké fundamentální přesměrování činnosti brzy může nastat.

Proč se toho bojí?

ÚSTR je už od začátku velmi politizován - a problematický je v tomto smyslu už zákon, který ho zřizuje. Programově s ním souhlasím, ale jde o jmenování řídicích orgánů ústavu, tedy ředitele a Rady. Celkově se nachází ředitel v příliš slabé, přímo nevděčné pozici. Nemá dost prostoru, aby mohl ústav řídit podle vlastní představy. Za pět a půl roku měl ústav pět ředitelů; to znemožňuje ustavení stabilních struktur.

A váš návrh zní?

Aby ředitel ústavu byl v budoucnu přímo zvolen Poslaneckou sněmovnou stejně jako sama Rada, jejíž členové jsou zatím voleni jen Senátem. Ředitel by tím pádem měl mnohem silnější mandát Naopak kompetence Rady by se měly výrazně zmenšit. A neříkám to proto, že Rada ÚSTR se svými pouhými současnými šesti členy, ale rozsáhlými pravomocemi je momentálně pod jistým vlivem sociální demokracie.

Neznamenalo by to naopak větší politizaci?

Všechno je závislé na úrovni politické kultury, s tím musíme žít… Pokud poslanci nebudou schopní reflektovat nadstranické zájmy, budeme tu mít problém nezdravého využívání pro stranicko-politické zájmy na věčné časy. Alternativou by mohlo být jmenování ředitele komisí odborníků. Jenže ÚSTR má i důležité vzdělávací, dokumentární a správní úkoly. Splňuje zkrátka významné společenské poslání. Proto by jeho ředitel měl být vybrán orgánem, o jehož složení rozhodli sami občané.

Je to inspirace ze zahraničí?

Je to běžná praxe u sesterských institucí ÚSTR v sousedních zemích: na Slovensku, v Polsku, v Německu. Současný český model je anomálie. Evidentně se neosvědčil. I můj návrh znamená určenost ÚSTR politikou, v tom nevidím alternativu… Ale ona určenost musí mít limity. A to jsme zase u té schopnosti politiků domluvit se na konsensu.

Obava pana Stárka i dalších spočívá v tom, že do ústavu přicházejí lidé, kteří budou s ohledem na osobní historii ke komunismu smířlivější.

Pokud jde o celou společnost a českou politiku, tak se toho obávám také, tady jsme s kolegou Stárkem za jedno. Měli bychom se jednou navždy z minulosti poučit, že komunismus není slučitelný s demokracií a občanskou svobodou. A proto pro mne zůstává nepřijatelný i v jeho měkčích variantách jako za tzv. normalizace.

A pokud jde o ÚSTR?

Tady jsem zatím docela v klidu. Ve velké Radě ústavu jsou někteří zastánci tematického rozšiřování činnosti ÚSTR směrem k většímu zkoumání každodenního života. Argumentují tím, že komunistický režim se neudržoval jen fyzickou represí, ale například i sociálními vymoženostmi, cíleným připouštěním dílčích svobod. Ne že bych tomu nerozuměl. Ale zatím tady máme platný zákon, který programové zaměření jasně definuje. Nechci příliš předbíhat výsledky debaty ve Vědecké radě, ale podle dosavadních diskuzí mám dojem, že zastánci takového zaměření, jak jej určuje zákon, převažují - jako ve všech předchozích Vědeckých radách.

A váš postoj?

I já jsem toho názoru, že ÚSTR by měl nadále zkoumat hlavně činnost bezpečnostních a represivních složek plus aspekty udržování a fungování státní moci oněch dvou totalitárních režimů - nacistického a komunistického. To ovšem  neznamená, že tam není místo pro vhledy do každodennosti. Zajímavé jsou třeba deníky estébáků pracujících někde „v terénu“ nebo každodenní ideologická „masáž“ občanů v médiích, na pracovištích, ve školách…

Co stojí podle vás za sporem, jenž se váže ke změnám v ÚSTR – tedy jestli v Československu před rokem 1989 byla totalita?

Je přirozené, že po revolučním zvratu jednoho systému mají nositelé nového řádu silnou tendenci vymezovat se vůči předchozímu režimu, aby posílili svoji legitimitu. V Česku tak definuje jedna významná část polistopadového politického spektra, zjednodušeně řečeno pravice, své sebepojetí rétoricky jasným odmítnutím komunistického režimu.

Zároveň tady po listopadu vždy byla významná část společnosti, která si myslela a myslí, že se pod bývalým režimem neměla tak špatně, možná i lépe než dnes. Komunistický režim zajišťoval jejich základní potřeby, nebral jim nic zásadního, po čem toužili. Možná tu hraje roli i vlastnost idealizovat si léta mládí. Antikomunismus, který celé období 1948–1989 považuje za totalitu ve smyslu temna, tyto lidi moc neoslovuje. V nemálo případech je dokonce může přímo urážet, protože v jejich vnímání dokáže zpochybňovat sociální role, které před rokem 1989 zaujali.

Je to tedy i spor o současnost? 

Stojí za ním různé výklady, způsoby vzpomínání na minulost. A v tomto kontextu jeho smysl uznávám. Je důležité, abychom si vyprávěli o svých někdy i diametrálně odlišných zážitcích a interpretacích minulosti. To může být vzájemně obohacující. „Spor o totalitě“ pro mne ale ztrácí smysl tam, kde jde o nástroj, jak jedny občany mobilizovat proti druhým. Je smutné, že současnou českou společností stále prochází dost hluboký příkop. Stejně jako třeba po druhé světové válce – mezi osočovanými byli tehdy skuteční i domnělí kolaboranti a samozřejmě Němci a Maďaři.

Na jedné straně mluvíte o tom, že komunismus není slučitelný s demokracií. Na druhé ale nabádáte ke „smíření“.

Už jsem jasně řekl, že komunismus jako ideologii a základ jakéhokoliv státního zřízení jednoznačně odmítám. To ale neznamená, že se ztotožňuji s přístupem, který deklasuje každého bývalého člena KSČ takřka doživotně na viníka, či dokonce zločince. Takové jednorozměrné vidění pouze na základě jedné životní etapy považuji i jako křesťan za nespravedlivé.

Nemluvím o odborné části ÚSTR, ale celospolečensky vidím jednu cestu. Musíme spolu hovořit. Aby ti, kteří jsou označeni jednorozměrně jako viníci, kteří údajně nebo skutečně komunistický režim pomáhali udržovat, byli bráni vážně. A řekl bych, že to je moje největší zkušenost i z česko-německých vztahů.

Zkušenosti jak po porážce nacismu, tak i po pádu komunismu ukazují, že k  dědictví těchto totalitárních režimů patří i jistý způsob, jak lidé nahlížejí na toho druhého. A způsob, jak se sebou komunikují, pokud jsou vůbec ochotní. Po obou režimech nám zůstalo mnoho těch, kteří totalitu nosí do dneška doslova ve svých hlavách. Nedokážou druhému naslouchat, znají jen konfrontaci, bez ní nemohou žít. Takový typ lidí jsem poznal jen v postkomunistických zemích. Pro mne jsou tito lidé oběti – nezávisle na tom, na jaké byli straně.

Vy sám mluvíte o době před rokem 1989 jako o totalitě?

Čeština zná dvě adjektiva: máme slovo „totalitní“ a slovo „totalitární“. Slovo „totalitní“ a stejně i „totalita“ popisuje stav, kdy život občanů je ovládnut určitým režimem, minutu po minutě. To podle mě v reálu možné není, a  buďme rádi, že tomu tak je. Něco úplně jiného je vycházet z nároků samotného režimu, tedy z toho, co ten režim chtěl. A tady je pro mě rozhodující, že jsme měli ve dvacátém století dva režimy v oblasti českých zemí, nacistický a komunistický, které měly alespoň teoreticky nárok občana ovládat ve všech sférách jeho života. Jejich záměr je podle mě rozhodující - a je totalitární. Podle této logiky bych asi zkratku ÚSTR drobně pozměnil s tím, že by znamenala Ústav pro studium totalitárních režimů.

Ještě k Františku Stárkovi. Objevují se teď dokonce hlasy, že člověk jako on nemá vzdělání na to, aby bádal. Není to historik, je to pamětník. Na druhou stranu je to člověk, který má přístup k poměrně rozsáhlému archivu oné etapy.

Pan Stárek je na správném místě. Když nám před týdnem představil svůj projekt, byli jsme všichni nadšeni. On sám to uvedl s tím, že nemá zcela adekvátní akademickou přípravu, ale je úplně jasné, že když ne on, kdo jiný by to dal dohromady? Je to pamětník a mimochodem je to také velmi inteligentní člověk. Nezapomeňme, že pracoval po listopadu dlouhá léta v BIS, kde zastával velmi zodpovědné funkce. Já jsem velmi rád, že tady je.