Za zemanovský nástup může neschopnost stran

V jedné z „nejzajímavějších polemik v poslední době“ vedené mezi Kamberským (Economia), Macháčkem (Economia) a Švehlou (Economia) se ukázal především jeden zásadní sociologický trend: Kamberský měl k pondělnímu večeru přes 1000 lajků, Macháček 547 a Švehla už jenom 282. Pokud to půjde tímhle tempem dál, já budu mít něco kolem 111 lajků, ale na Brno furt dobrý.

Aktuální trendy v české společnosti, kdy se evidentně začínají utahovat šrouby směrem od liberální demokracie k nějakému měkkému typu autoritářství, které zosobňuje Zeman se svou suitou z SPOZ, mají poměrně jednoduché vysvětlení. Reformní síly, ať už byly představovány Havlem či Klausem, se jednoduše vyčerpaly a přišel čas pro nástup něčeho jiného.

Nebaví mě analyzovat společenská pnutí optikou ekonomické krize. Dívám se na to jednoduše, z pozice drajvu a touhy vítězit. To jediné je opravdu zásadní. Kdo zvítězit chce, sám tomu věří a dokáže tomu vše přizpůsobit, většinou vyhrává.

Prohra někoho jiného

Když na podzim loňského roku pořádaly Hospodářské noviny veřejnou slajd šou se všemi prezidentskými kandidáty, Zeman naprosto vyčníval. Nemusel tehdy ještě používat taktiku „lžu, no a co“, se kterou nastoupil do druhého kola; jeho přímočarost, jednoduchost sdělení a evidentní precizní kalkul ho k vítězství předurčovaly.

Tehdejší umělé prezidentské debaty mezi ním a figurantem Fischerem byly jasným dokladem. Jako mnoho dalších jsem se jeho nástupu na nejdůležitější post ve státě pokoušel zabránit, avšak byli jsme jen srandovní okopávači kotníků.

Zeman jako jediný z kandidátů od začátku šel za svým cílem přes mrtvoly, s lapidárními a z hlediska prezidentské funkce scestnými hesly (STOP této VLÁDĚ). V kampani se dopustil několika brutálních faulů, jako například inzerátu na titulní straně Blesku ve čtvrtek a pátek při druhém kole voleb, ale rozhodčí, tedy nejvyšší soudní instance, mu to neodpískal, takže pohoda. Já ho sice za svého prezidenta nikdy uznávat nebudu, ale to je podobně relevantní jako nářek fanoušků Anglie nad neuznaným Lampardovým gólem na mistrovství světa v roce 2010. Prostě to gól nebyl a Zeman zákony neporušil.

Nikdo z jeho protikandidátů nenabízel vizi, směřování do budoucna - i v případě Schwarzenberga byla kampaň vystavěna na adoraci současnosti a apelu na voliče, ať si toho, co dnes máme, jako váží! Sice se krade, „pravicová“ vláda má krizi každý den a netuší, co chce vlastně dělat, ale máme SVOBODU.

Ač jsem v prvním kole volil Němce Dienstbiera a v druhém Němce Schwarzenberga a z finálního výsledku jsem měl těžkou depresi, je třeba uznat, že jediný Zeman opravdu vyhrát chtěl a podle toho se choval;  pravidla nepravidla, zvyklosti nezvyklosti.

Za chyby se platí

Kromě toho se v nedávném vítězství Zemana a v současném trendu posilování „reakčních“ sil (KSČM, SPOZ) zhodnotila dlouholetá práce parlamentních stran na vyprazdňování politiky a absenci jakýchkoliv pozitivních vizí a cílů.

ODS jako politicky uchopitelný subjekt neexistuje už řadu let. Krom neideologické politiky, jako je Kocourkovo odklánění majetku či Drobilovo přemlouvání „zničte to, nebo to zničí vás“, je schopna nabídnout pouze marťanský boj proti „Bruselu“, který sice autenticky, ale o to víc tragicky představuje osamocený partyzán Zahradil.

TOP09 se sice dokáže ve vypjatých chvílích tvářit, že se svou politikou nic neřešících škrtů, zvyšování DPH na knihy či podporou hazardu nemá nic společného, ale stavět pozitivní program jako „volte nás, protože jinak se vrátí totalita“, to je dost low.

Rozpolcená je i ČSSD, kde zuří mnohaletá bitva, zdali být reformní stranou, která dychtí po vládě s KSČM, zda být oportunistickým spojencem ODS, či zda se stát nacionalistickou bojůvkou pod praporem Foldyny s Jandákem. Viděno z nadhledu, je jedno, co by si ČSSD zvolila, ale musí si zvolit aspoň něco. Jinak sice může volby papírově vyhrát, ale nic převratného krom udržení u moci se jí v tomto rozpoložení nemůže podařit. 

Sestava manažerů

A protože strany jsou odkloněné, bez elánu a tématu, bez osobností, jež by je dokázaly stmelit a někam vést, je jasné, že této absence vize a neschopnosti někdo další využije.

Navíc se k tomu všemu přidává dlouholetá posedlost obsazovat ministerská křesla partajníky, když se jmenování naprosto neschopného břídila veřejnosti vysvětlí tak, že resort nepotřebuje odborníka, ale dobrého manažera - což má reprezentovat právě dotyčný, kterého si strana z bídy personální vyprázdněnosti vybrala. Třeba „manažery“ Bessera a Hanákovou jsme museli zažívat jen vinou toho, že Starostové a nezávislí, kteří měli coby partnerská strana TOP09 dle vnitřní dohody nárok na jedno křeslo, nedokázali vygenerovat nikoho jiného než tyto exempláře.

Když si vezmeme úroveň posledních „manažerských“ ministrů dopravy (Řebíček, Bárta, Stanjura), působí oproti nim odborník, který rozumí aspoň tomu, co říká, jako zjevení.

Se současným ministrem Žákem nemusíte souhlasit ve všem, jako v případě psychedelické stavby lodního kanálu Dunaj – Odra – Labe. Ale o jiných stavbách, dálničních i železničních, se vyjadřuje kompetentně; ví, o čem jeho rezort je, a ví, co je třeba změnit. Dělá to sekyrou jako v případě čistky na Českých drahách, proti čemuž lze protestovat z pohledu procesního, ale těžko tomu něco vytknout věcně. 

Na hromadu hříchů stávající politické garnitury přihoďme ještě neřešení sociálních konfliktů, podporu exekutorů, lichvy a hazardu, neschopnost a neochotu řešit ad hoc hospodářské problémy regionů, ostentativní opovrhování stále vzrůstající korupcí, která rozežírá funkceschopnost státu a překročením únosné míry delegitimizuje jakékoliv škrty na občanech - a máme tu jako na dlani ideální živnou půdu nejen pro autoritáře typu Zemana, ale potenciálně pro každého, kdo tuto příležitost uchopí. 

Co může nabídnout ODS

Nynější Zemanovo ohýbání Ústavy až do krajností je způsobeno nulovou protiváhou parlamentních sil. Z tohoto pohledu je jeho počíná zcela legitimní a zlobit se můžeme jen sami na sebe, že si opakovaně volíme do parlamentu neschopnou partu „manažerů“, která několik posledních let potenciál vyčerpává na bezvýchodných diskuzích o S-kartách nebo restitucích.

Můžeme do omrzení křičet o Zemanově překrucování idiotských ústavních zvyklostí, ale už teď je to jen pitoreskním folklórem pro pobavení většinového publika. Jediné, čím lze opravdu konkurovat a vývoj země strhnout tím „správným“, pro někoho proevropským, pro někoho liberálním, pro někoho prostě obecně demokratizujícím směrem, je nabídnout voličům silnou a jasnou vizi reprezentovanou lidmi, kteří jsou ochotni se za dosažení této vize do krve prát.

Nevěřím na to, že voliči se nějak obloukem vrátili do časů totality, a proto teď volí antidemokraty, jako je Zeman. To činí jen ze zoufalství, poněvadž nikoho jiného, kdo by jim dával aspoň nějakou naději, nemají. Pokud se jim někdo takový nabídne, nebudou mít problém se k němu opět přimknout. 

To je železný zákon úspěchu ve volbách, a pokud se takoví tahouni objeví, může se opět směřování republiky natočit kam, kam bychom si to přáli my, ti „hodní“ Češi. Pokud se tak nestane a budeme pokračovat ve výzvách typu Děkujeme, odejděte, nemusí to být jen těch Kamberského 8 – 12 těžkých let, ale klidně i padesát.

PS. Bude mimochodem fajn, když se třeba do této debaty vtáhne ještě někdo jiný než „my hoši z Economie, co spolu chodíme“.