Syrský deník: Postavíme znovu celé Kobani

České novinářky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová se vydaly do válečných oblastí v Sýrii.  Cílem jejich cesty je dokumentace boje proti Islámskému státu i života v oblastech, odkud právě do Evropy míří desetitisíce uprchlíků.  Markéta Kutilová je novinářka a humanitární pracovnice. Pracovala v Lidových novinách, poté působila jako projektová koordinátorka společnosti Člověk v tísni v Íránu, na Šrí Lance, v Demokratické republice Kongo a na Haiti. Lenka Klicperová je šéfredaktorka měsíčníku Lidé a Země. Obě jsou členkami hnutí o. s. Femisphera. Na své cestě píší deník, který vám nabízíme:

Díl 3. Tak tady končí svět a začíná peklo. To byl první dojem, když jsme po půldenní cestě vjely do Kobani. Trosky, ruiny, totální destrukce. Možná podobně vypadaly Drážďany po druhé světové válce…  Stojící budovu tu nenajdete; všechny jsou pobořené, pokroucené nebo zcela zhroucené jako domečky z karet. Před námi se náhle vynoří dav lidí. Co se stalo, ptáme se. „Někdo stoupnul na minu, v ruinách je pořád nevybuchlá munice,“ vysvětluje náš tlumočník Ibo.  Vítejte v Kobani.

To je šílenství. Takové byly reakce lidí v našem okolí, když jsme se sem rozhodly vyrazit. Před námi se do Kobani ještě žádný český novinář nevydal, možná se o to ani nepokusil. Město se „proslavilo“ loni, kdy svět v přímém přenosu sledoval, jak jej obsazuje Islámský stát za nečinného přihlížení tureckých vojáků.

Jet do Kobani se zpočátku zdálo nemožné i nám. Město v severní Sýrii obývané hlavně Kurdy je sice přímo na hranicích s Tureckem -  ale Turci, kteří se s Kurdy nemají zrovna v lásce, do města ze své strany západní novináře nepouštějí. Zbývala jediná cesta: letět do iráckého Kurdistánu a vydat se po zemi trasou dlouhou 700 kilometrů. Před dvěma měsíci ale ani tahle varianta nebyla možná, neboť zde stále probíhaly boje mezi kurdskými milicemi YPG a YPJ a Islámským státem.

Několik tisíc členů IS na město zaútočilo loni v létě s těžkou technikou včetně tanků. Část jich sem přišla ze syrské strany; ale my tu často slyšíme, že část techniky i bojovníků se sem dostala i z turecké strany. Všichni civilisté utekli do uprchlických táborů v Turecku. Pak do města vstoupily kurdské milice a začaly tvrdé boje, často muž proti muži.

Z obýváků se staly základny sniperů, přes kuchyně vedly bojové linie, z teras se střílelo. Po dlouhém a tvrdém boji začala pozice islamistů bombardovat koaliční letadla a teroristé, kteří zde nenašli smrt, utekli. Město je dnes pod kontrolou kurdských milic, ale moc z něj nezbylo; totálně zničeno bylo 80 procent.

Zastavíme a vyrážíme do ruin s foťákem a kamerou. Na prvním rohu hoří velký oheň. Hází se do něj všechen odpad. Jeden z mužů nese cosi podivného, vypadá to jako vlasy. Ostatní přihlížející začnou nadšeně povykovat – je to skalp mrtvého teroristy, který muž stáhl z mrtvého těla ve svém obýváku.

Povzbuzen naším zájmem nás tam hned táhne a ukazuje skalpované tělo. Jde z něj tak silný puch, že tu nejde vydržet. Aby toho nebylo málo, pak vyloví z trosek nevybuchlou raketu a hrdě s ní pózuje před objektivem. Jeho dcerka si v troskách domu hraje s rozbitým autíčkem. Děti v ruinách - to je každodenní a všudypřítomná realita. Do města se totiž přes jeho nefunkčnost začali vracet první lidé. Dvakrát týdně se otevře hranice s Tureckem a davy ověšené pytli a kufry míří zpět k tomu, co zbylo z jejich domovů.

„Vracíme se po půl roce, náš dům byl zničen, ale my si ho postavíme znova. Postavíme znovu celé město,“ tvrdí Achtin, který se vrací se ženou a třemi dětmi. Zatím neví, jak a kde budou žít, ale vzdát to nechtějí „Je to naše město, které milujeme, nikdy neodejdeme,“ říká odhodlaně o místě, odkud byl chlapec, který nedávno utonul a jehož fotografie obletěly svět.

Na otázku, zda také nechce do Evropy, se začne smát. „A co bychom tam asi dělali? Naše doma je tady.“ S podobným názorem se setkáváme ještě bezpočtukrát. Ti, kteří se vrátili, chtějí, aby Kobani vstalo popela.