Paralelní polis na cestě do Banátu

Češi vlaky milují. Na šestý ročník festivalu Banát v českém Eibentálu v rumunských horách nad dunajskými Železnými vraty se tentokrát jelo vlakem. Jako marketinkový tah to fungovalo skvěle. Jízdenky a vstupenky se vyprodaly za tři týdny, vlak měl nakonec osmnáct vagónů po střechu nacpaných kapelami a publikem; nevešel se na nástupiště a stal se díky tomu mediální atrakcí. V Čechách si ho cestou fotili trainspotteři, česky šotouši. Přinejmenším za logistiku zaslouží organizátoři mimořádné uznání.

Venkovská idyla s podmínkou. Kdo přijel do Banátu poprvé, mohl být překvapen. Eibentál je - na rozdíl od ostatních zdejších českých vesnic rozložených obvykle na úbočí či vrcholku kopce - vtlačen do dlouhého údolí, na jehož konci je dnes už zavřený antracitový důl. Eibentál je architekturou i poměry spíš hornická osada. Malé domky s malými zahrádkami a dvorky. Místní pracovali především právě v dolech, ostatně díky hornickým důchodům tu mohou dnes přežít. Do práce je tu opravdu daleko a serpentiny dolů k Dunaji jsou zvláště v zimě sjízdné jen obtížně.

Kolik Čechů snese česká vesnice. Pochybnosti o tom, jestli tenhle výlet není jen „koloniálním“ výbojem pražských huličů a dredařů, vás na místě přejdou. Jednak je návštěvnické spektrum podstatně širší: ani když jste ze Znojma a po padesátce, nepřipadáte si tu nepatřičně. Zhruba patnáct set návštěvníků je pro Eibentál strop, ale mezi zhruba třemi sty místních se najde dost těch, kteří si za ty čtyři dny rádi přivydělají; berou to jako významnou finanční injekci na úrovni tří až pěti zdejších měsíčních platů. Obchodnickou hvězdou byl Honzík Pospíšil, který prodával v krámku s pečivem vystrčeným před průjezd rodinného domu. Pekla babička, maminka nalévala kávu a při sčítání korun, lei a banátů byla viditelně nejistá. Takže zákazníci se dost pravidelně vraceli ke krámku s mincí v ruce a poznámkou: „To jste nám vrátila nějak moc.“

Kam se hrabou bitcoiny. Ze sevření mezi rumunským a českým EET (představa účtenky za každé pivo je děsivá, chápu) se organizátoři pokusili vykličkovat zavedením dočasné místní měny – banátů. Je zbytečné se zabývat přesně kurzem a nominální hodnotou, konstrukce je mnohem jednodušší. Základem dočasné banátské ekonomiky je jedno pivo za jeden modrý banát. Vyšší mincí je bílý banát, tři piva, ale třeba také jídlo. Červený banát je půl piva nebo jízda „taxíkem“ od hospody U Medvěda do kempu, nebo z kempu pod pódium v hornické osadě Ujbaníja, kde probíhala většina koncertů. Ještě existuje půlbanát zelený, mince s nejnižší hodnotou. Jednoduché, ne? Na fotce vidíte směnárnu, kde jsou nabalíčkované banáty za dvě stě padesát či pět set korun. Mimochodem to barevné kolečko je jinak rotorek od elektrické vrtačky jedné nejmenované české firmy.

Optimálně vybavený Banátčan. Festival je to opravdu specifický a vyžaduje od návštěvníka jistou rafinovanost a přizpůsobení. Hodí se koloběžka z místní půjčovny. Od hlavní základny U Medvěda, kde se přes den hraje a v nedalekém kulturním domě probíhají divadla a přednášky, je to do Ujbáníje, kde jsou dvě hlavní pódia, zhruba čtyři kilometry. Hlavní návštěvnický kemp minete zhruba v polovině cesty. Důvod je prostý: v úzkém údolí jinde není dost místa na stany a festivalový areál. Přesuny nejsou snadné, proto užijete program s přesným rozpisem, abyste se po hodinovém pochodu neocitli na opačné straně úsečky. Dále kromě nesundatelné návštěvnické pásky potřebujete zálohovaný trvanlivý kelímek (jeden modrý banát), který zajišťuje, že celou tu cestu nešlapete v plastu. Funguje to.

Tisíc kilometrů jako dokonalý filtr. Štěpán Slaný je jedním ze tří hlavních organizátorů. Jeho manželka tu má dědečka a babičku a on tu s kamarádem Honzou Dubnem kdysi koupil dům, z něhož je dnes ona baťůžkářská hospoda U Medvěda.  Oba jsou z České Lípy, ale prý tu tráví tak čtvrtinu roku. Třetí z trojice, Tiberiu Pospíšil, je chlapík něco přes dvacet, žije v Eibentálu a stará se o zázemí. Pro něj je to práce na plný úvazek. Smyslem festivalu je kromě přivýdělku pro místní hlavně reklama pro Banát. Pochopíte, že je tu bezpečno a od zbytku Evropy se to zase tak zásadně neliší. Pokud máte zkušenost z jiných festivalů, překvapí vás poklidná atmosféra a naprosté minimum excesivně ožralých agresorů. Štěpán Slaný pro to má prosté vysvětlení: Idiot nepojede tisíc kilometrů.

Kosmický žirafáč a Vasilův rubáš. Po hudební stránce se festival příliš neliší od podobných menších českých akcí s nádechem alternativy. Mým osobním favoritem se stal Kosmický žirafáč, space opera, one man show za doprovodu bicích, popkulturní mix od Vesmírné odysey po Červeného trpaslíka, lucidní podivnost a neuchopitelná zábava z Úštěka (planeta Země, dvacet kilometrů od Litoměřic). A pak různé deriváty kapely Vasilův rubáš, které jsem nikdy nezachytil na pódiu, ale vcelku s jistotou jsem je potkal nad ránem halekat repertoár v rozpětí od Tota Heľpa po znělku večerníčkového Boba a Bobka.

Pražská kavárna zamořuje republiku. Pozorný čtenář jistě zaznamenal, že návštěvnické i hudební spektrum se povážlivě kryje s tím, co je označováno v běžné konverzaci za pražskou kavárnu. Štěpán Slaný tvrdí, že politiku v posledních letech musí řešit - a ze čtyř set kapel, které by tu chtěly zahrát (zadarmo a jen za dopravu), si prostě vybírají ty, které nevystupují třeba na podporu entomologa a islamofoba Konvičky. Pro konspirátory přidávám mapu návštěvníků, z níž je zřetelné, že se pražská kavárna po republice nepříjemně rozlézá. A to jsem nevyfotil Slovensko.

P. S. Omlouvám se skutečné Paralelní polis z Holešovic. Název jsem si do titulku půjčil hlavně proto, že mi přišel pro skupinu Čechů v Banátu mimořádně přiléhavý.