0:00
0:00
Externí hlasy20. 5. 20155 minut

Odmítnout kvóty není českým, ale evropským zájmem

Pět důvodů, proč jsou kvóty na uprchlíky nebezpečné

Uprchlíci v italském přístavu Messina - ilustrační foto
Autor: Globe Media /  Reuters

V reakci na akutní azylovou krizi Evropská komise navrhla paletu opatření. Ovšem politickou debatu po celé Evropě přirozeně dominuje jedna položka - povinné kvóty na přerozdělování uprchlíků. Jejich případné odmítnutí nesmí být koncem, nýbrž seriózním začátkem diskuze o dalším postupu. Jejich prohlasování a uvedení do praxe by však bylo nerozumné a nebezpečné - a to hned z pěti důvodů.

Za prvé, kvóty nemají žádný vliv na stovky a tisíce umírajících při cestě po moři. Mělo by totiž jít o přemisťování uprchlíků, kteří již získali azyl v nejpřetíženějších státech EU, a dále přesidlování těch, kteří nalezli útočiště v utečeneckých táborech mimo Unii. Přerozdělováni by tak měli být lidé, kteří již nejsou v přímém ohrožení života. Nelze se tedy tvářit, že kdo nepodpoří kvóty, nepřímo podporuje další umírání utečenců ve Středozemním moři.

↓ INZERCE

Za druhé, kvóty v Schengenském prostoru bez kontrol na hranicích mezi státy nemohou dlouhodobě fungovat. Komisí navrhovaný systém přerozdělení lidí převážně z přetíženého unijního Jihu sice krátkodobě v malé míře odlehčí státům jako je Itálie či Řecko, ovšem přirozeně nepovede ke změně vůle samotných uprchlíků.

Pokud po udělení azylu mechanicky přepošleme stovky Somálců z jihoitalského tábora na pětiletou relokaci do Estonska, kam nechtějí, nemají na místě žádné známé či kulturně blízkou komunitu, důsledky v horizontu následujících let lze i na základě minulých případů predikovat. Uprchlíci přemístění proti své vůli budou přirozeně hledat cesty, jak se dostat do svých vysněných destinací. Není v silách, možnostech ani zájmech liberálních demokracií je na svém území držet.

Kvóty neřeší hlavní příčinu dnešní azylové krize.

Volný pohyb uvnitř unijního společenství je postaven na vzájemné důvěře, která je již dnes narušena a zavedení nefungujících kvót by ji ještě více podkopalo. Bylo by jen otázkou času, kdy by se sekundární pohyb uprchlíků stočil zpět do zemí, které jich již dnes mají nejvíce, jako je Německo, Švédsko, Itálie či Francie, a to zejména proto, že kvůli již existujícím přistěhovaleckým komunitám a štědrému sociálnímu systému představují pro uprchlíky vysněné destinace.

Patrně jediným způsobem, jak následnému přesunu uprchlíků zabránit, by bylo obnovení kontrol na hranicích a tedy de facto zrušení Schengenu. Návrh na přemisťování uprchlíků v řádu desítek tisíc lidí tak působí spíše jako symbolický projev solidarity, který z dlouhodobého hlediska nejzatíženějším zemím výrazně nepomůže, ale může celý systém citelně ohrozit.

Za třetí, kvóty neřeší hlavní příčinu dnešní azylové krize - situaci v našem sousedství. V nestabilním okolí Evropy je dnes až 25 milionů uprchlíků, několik milionů z nich je připraveno na starý kontinent vyrazit a jen v Libyi se chystá na moře asi milion lidí.

Meziročně se počet příchozích dramaticky zvyšuje a rozšiřující se nestabilita, konflikty a bída na Blízkém východě a v Africe v kombinaci s demografickým boomem znamenají, že počty lidí toužících po cestě do Evropy budou dále výrazně růst. Přerozdělování uprchlíků v Evropě na tom nic nezmění, a pokud by snad kvóty měly být nástrojem, jak v horizontu následujících let rovnoměrně vstřebat přicházející milionové vlny ekonomických běženců, jedná se o zcela nepřijatelný koncept.

Lepší dar než schválení kvót si protievropské strany nemohou přát.

Za čtvrté, protlačením kvót by se jen vyplýtval politický kapitál, který je potřeba na prosazení skutečně účinných opatření. Dnes je potřeba vynaložit ohromné finanční prostředky a společné diplomatické úsilí k tomu, aby se nelegální ekonomičtí migranti vůbec nepouštěli na nebezpečnou cestu na moře a aby se omezilo šíření nestability a konfliktů ve třetích zemí. Snaha o prosazení povinných kvót na sílu proti vůli několika menších zemí, by se tak krátkodobě dalo prodat jako vymáhání unijní solidarity, ale znamenalo by to oslabení evropské jednoty tváří v tvář mnohem větším výzvám.

Za páté, faktické předání kompetence rozhodovat o přerozdělování uprchlíků mezi státy do rukou Evropské komise by mělo destruktivní politické důsledky. Lepší dar si totiž protievropské strany nemohou přát. Bez ohledu na faktografická čísla o migrantech jde o silně emocionální otázku, která populistům umožňuje vyvolat hluboce zakořeněný identitární strach obyvatel. Faktický diktát Bruselu, byť by šlo o logisticky zvládnutelné počty, vyvolá odpor i mezi racionálně smýšlejícími lidmi, kteří se obávají migrace a muslimů, kteří jsou s ní spojeni.

V okamžiku, kdy Marine Le Pen volí čtvrtina Francouzů, s myšlenkami Pegidy sympatizuje třetina Němců a Nigela Farage zastavil od křesel v britském parlamentu jen volební systém, znamenají kvóty na přistěhovalce přilévání oleje do žhnoucího ohně obav, které značná část evropské veřejnosti cítí.

Kromě strachu z islámu lze sledovat nesouhlas s imigrační politikou, což je v kombinaci s postkrizovou situací neschopnosti některých velkých zemí nastartovat hospodářský růst a zaměstnat bouřící se řady mladých lidí výbušná kombinace. V lidových představách totiž uprchlíci, imigranti, muslimové, levná pracovní síla a projídači sociálních dávek bohužel splývají. Lepší podhoubí pro nárůst pravicového populismu a extremismu si zřejmě nelze představit.

Radko Hokovský je výkonným ředitelem think-tanku Evropské hodnoty
Jakub Janda je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články