Nový Afghánistán: Soumrak nad Taškentem

Když se v Česku rozpoutala diskuze o plánované návštěvě uzbeckého prezidenta Islama Karimova, většinou se hovořilo o autoritativním charakteru taškentského režimu a hrubém porušování lidských práv. Nicméně jeden důležitý argument byl záhy zapomenut. Současný uzbecký režim je klíčový pro americkou politiku ve Střední Asii a pro boj Severoatlantické aliance s radikálním islámem nejen v Afghánistánu. A to se České republiky a její bezpečnosti výrazně dotýká, i když se to na první pohled nemusí zdát.

Již na samém počátku své dlouhé vlády se musel nyní šestasedmdesátiletý Karimov potýkat s militantním islámem. Na počátku roku 1991 ovládly město Namangan ve Ferghánské kotlině na východě země islamistické skupiny pod vedením Tóhira Juldaševa. Jejich cílem bylo rozpoutat občanskou válku a postupně proměnit Ferghánskou kotlinu a posléze celý Uzbekistán v islámský stát s právem šaría. Ve stejné době navíc začala vítězit v Afghánistánu po odchodu Sovětů vojska Tálibánu a na severním Kavkaze se začal objevovat separatismus.

Poté, co Juldašev Karimova osobně vyzval, aby se zodpovídal ze svých protiislámských činů v Namanganu, rozhodl se prezident pro potlačení islamistů silou. V danou chvíli zřejmě nemohl dělat nic jiného, posléze však začal legitimizovat svoji vládu právě bojem proti skutečným i domnělým povstalcům. A těch domnělých bylo rozhodně víc.

Spásné září

Karimovovi se začala situace znovu vymykat zpod kontroly na přelomu tisíciletí. Juldašev, kterému se ještě s několika věrnými podařilo utéct ze země, mezitím založil v Tádžikistánu militantní organizaci Islámské hnutí Uzbekistánu, jejímž cílem bylo zničení Karimovova režimu a nastolení islámského státu. A tato organizace představovala pro taškentský režim smrtelné nebezpečí. V létě 1999 a 2000 vedla proti kyrgyzské a uzbecké armádě takřka pravidelnou válku. Později nicméně vyšlo najevo, že hlavním cílem nebylo vytvoření islámského chalífátu, nýbrž zajištění tras pro export opia z Afghánistánu; a právě v roce 2000 byla rekordní úroda.

Karimov očekával další vojenský konflikt s islamisty v polovině roku 2001, avšak kvůli teroristickým útokům na New York a Washington se jednotky Islámského hnutí Uzbekistánu přesunuly do Afghánistánu, kde pomáhaly svým spojencům z Al-Káidy a Tálibánu v boji proti NATO.

Po 11. září se pak Uzbekistán stal k velké nelibosti Moskvy hlavním spojencem USA ve Střední Asii. To se změnilo až poté, co nechal Karimov v květnu 2005 střílet do protivládních demonstrantů v Andižanu, který se stejně jako Namangan nachází ve Ferghánské kotlině.

V poslední době se však vztahy mezi USA a Uzbekistánem opět oteplují: NATO potřebuje zemi pro stahování z Afghánistánu a Američané si chtějí udržet vliv ve Střední Asii i po svém odchodu. Karimov chce být naopak co nejvíce nezávislý na Rusku a je striktně proti ruským integračním snahám zosobněným Eurasijskou unií.

Dvojník

Největším problémem dnešního Uzbekistánu však nejsou ani velmocenské hry, ani radikální islamisté, ale sám uzbecký prezident. Původně se očekávalo, že jej v prezidentské funkci nahradí jeho dcera Gulnara nebo jiný člověk z prezidentova nejbližšího okolí. Jenže s Gulnarou se v minulých měsících rozešel ve zlém a jak se z posledních prohlášení zdá, rozhodl se setrvat ve svém úřadu i po prezidentských volbách v roce 2015.

Okolí prezidenta je přitom čím dál tím víc nervózní. Karimov se podle serveru UzbekNews uzavřel ve svém venkovském sídle, zatímco prezidentská kolona i s jeho dvojníkem pravidelně přejíždí mezi rezidencí a hlavním městem, aby byla vytvořena iluze stability.

Ani Karimov ale není věčný. Až nebude schopný vykonávat funkci, země se může s velkou pravděpodobností ponořit do chaosu. Boje o nástupnictví mezi taškentskou elitou mohou využít právě islamisté z Islámského hnutí Uzbekistánu, kteří se podle nejnovějších zpráv opět zaktivizovali. Právě ve chvíli, když Západ opouští Afghánistán, tak může dojít k tomu, že v jeho sousedství vznikne Afghánistán nový.

Jednou z mála možností, jak tomu zabránit, je užší spolupráce mezi západními státy a Taškentem. Jak je vidět na případě Egypta, autoritativní vládce porušující lidská práva není z evropského pohledu ideálním partnerem. Ale to, co může následovat po jeho odchodu, je ještě horší.