Jediným vítězem mírových rozhovorů je Rusko

Francouzsko-německý tandem se pokusil zabránit další eskalaci ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny prostřednictvím aktualizace Minského protokolu ze září loňského roku. Na výsledném dokumentu je však patrné, že vyjednavači byli dotlačeni do pozice, kdy museli přijít aspoň s nějakou dohodou. A to i za cenu toho, že se jedná o dohodu vágní a mnohoznačnou. 

Za jediného vítěze druhého Minského protokolu můžeme označit Ruskou federaci, které se podařilo prosadit množství konkrétních povinností kladených na Ukrajinu a zároveň povýšit status proruských donbaských separatistů. Navíc Moskva nasměrovala diskuzi výhradně na otázku konfliktu na východě Ukrajiny. O anektovaném Krymu se v dokumentu nepíše ani slovo.

Podle dohody mělo dojít k plnému a okamžitému příměří po půlnoci ze 14. na 15. února. To se však nestalo a těžké boje nadále pokračují jak v blízkosti azovského Mariupolu, tak i debalcevského kotle. Vůdce samozvané Doněcké lidové republiky Zacharčenko tvrdí, že se na Debalceve, které představuje klíčový dopravní uzel mezi Luhanskem a Doněckem, dohody z Minsku nevztahují.

Pokud by se separatistům skutečně podařilo zničit ukrajinské síly bránící toto dvaceti pěti tisícové město, mohlo by to mít velmi negativní vliv na schopnost Ukrajiny se dál bránit jejich tlaku. Jednak se tam nacházejí elitní ukrajinské jednotky, jednak by to mohlo mít značně demoralizující účinek. Rozhodně silnější než v případě rozbití ilovajského kotle v létě minulého roku.

Kdo hlídá hlídače

Dalším bodem dohody je stažení těžkých zbraní z frontové linie. To ovšem klade - vzhledem k malé hloubce území ovládaných separatisty - mnohem větší nároky na ukrajinskou armádu.

Pokud dojde k obnovení bojů, jak jsme toho v posledních hodinách svědky, povinnost stáhnout těžké zbraně značně zhorší možnost ukrajinské armády klást separatistům odpor. Celý proces příměří a stahování těžkých zbraní má být monitorován Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, tedy tou samou organizací, která nezabránila eskalaci z ledna letošního roku. Problém OBSE spočívá především v tom, že nezískala dostatečný mandát a ani nedisponuje sankčním mechanismem, kterým by mohla strany konfliktu donutit k jeho deeskalaci. 

Dohoda z Minsku také předpokládá, že bude zahájen dialog mezi kyjevskou vládou a lídry povstalců o konání místních voleb v Luhanské a Doněcké oblasti. Není pochyb o tom, že Zacharčenko a vůdce luhanských separatistů Plotnickij si budou klást nesplnitelní podmínky s cílem označit za hlavního viníka ztroskotání dialogu kyjevskou vládu. Kromě toho obnovení ukrajinské kontroly nad vlastní hranicí je ve smlouvě podmíněno právě konáním těchto místních voleb.

Podobným způsobem jako lokální volby mohou separatisté využít ustanovení, podle kterého by měla na Ukrajině proběhnout ústavní reforma vedoucí k decentralizaci státu. Sám ukrajinský prezident Porošenko v průběhu minských jednání tvrdil, že decentralizaci za žádných okolností nedopustí. V neposlední řadě by měla ukrajinská centrální vláda podle smlouvy obnovit sociální systém včetně penzijního i v oblastech ovládaných lidovými republikami. Stejně tak by měla obnovit dodávky energií. Nezdá se jako pravděpodobné, že by ukrajinští daňoví poplatníci souhlasili s tím, že budou přispívat na důchody či mzdy separatistů.

Bagatelizace válečných zločinů

Jako velmi problematický může být označen rovněž bod smlouvy hovořící o amnestii pro všechny účastníky konfliktu na východní Ukrajině. Není jasné, jak by mohla ukrajinská veřejnost přijmout nepotrestání pachatelů ostřelování autobusu s civilisty u obce Volnovacha či mariupolského tržiště.

To samé platí o případném nepotrestání zodpovědných osob v případě sestřelení malajsijského dopravního letounu MH17. Tento bod smlouvy z Minsku vyvolal pozdvižení především v Nizozemsku, odkud pocházel největší počet obětí tohoto neštěstí. Německá kancléřka účastí na sestavení minských dohod zpochybnila norimberský princip jednoznačného odsouzení válečných zločinů.

Minský protokol také obsahuje některé obraty a termíny, které rozhodně neobstojí v době informační války mezi Ruskem a Západem. V dokumentu se například hovoří o odchodu zahraničních vojenských jednotek či odzbrojení ilegálních vojenských skupin.

Nikoho ze západních vyjednavačů zdá se nenapadlo, že ruská propaganda bude pouze nadále tvrdit, že žádné ruské jednotky na Ukrajině nejsou a jedná se pouze o dobrovolníky. Podobným způsobem může tvrdit, že ilegální jednotky zformované separatisty jsou legální, neboť vznikly z vůle obyvatel obou lidových republik.

Z bližšího pohledu na druhý Minský protokol a na novou eskalaci vojenských operací na východě Ukrajiny musí být jasné, že příměří dlouho nevydrží. Skoro by se chtělo přirovnat iniciativu německé kancléřky Merkelové k appeasementu předválečného britského ministerského předsedy Nevilla Chamberlaina, který se také domníval, že prostřednictvím Mnichovské dohody získal mír pro svoji dobu.

Stejně tak lze s trochou nadsázky přirovnat ukrajinské separatisty k henleinovské Sudetoněmecké straně, která se snažila na mezinárodní scéně zdiskreditovat Československo cestou neustále stupňovaných a nesplnitelných požadavků. Snad jsou obě dvě analogie přehnaně pesimistické.

Nicméně už dnes je jisté, že Minský protokol mír pro naši dobu nepřinese - a to zejména kvůli tomu, že Evropa se snaží vyřešit pouze zástupný problém konfliktu na východě Ukrajiny. Skutečný problém spočívá v naprostém odcizení a nepochopení mezi Západem a Ruskem.