Gruzie pět let poté

Přesně před pěti lety byly zraky celého světa soustředěny na zahajovací ceremoniál letních olympijských her v čínském Pekingu, kterého se mezi jinými zúčastnil i tehdejší ruský premiér Vladimir Putin. Jeho nepřítomnosti v Moskvěchtělvyužít gruzínský prezident Michail Saakašvili k tomu, aby nastolil kontrolu nad separatistickou Jižní Osetií podporovanou právě Ruskem. Avšak místo snadného vítězství čekala Saakašviliho největší prohra jeho politické kariéry. Na příkaz prezidenta Medveděva přispěchaly ruské jednotky Osetincům na pomoc a již po pěti dnech bojů byl Saakašvili nucen uznat ruský protektorát nejen nad Jižní Osetií, ale i nad druhým secesionistickým regionem – Abcházií.

Tamta Sicharulidze, která se zabývá gruzínským regionalismem na Tbiliské státní univerzitě, trávila v době propuknutí války dovolenou s rodinou v horách severně od hlavního města. „Potom, co Rusové začali postupovat na území samotné Gruzie, jsem prožívala dny plné strachu. Cítila jsem se ztracená a neměla jsem vůbec představu, co bude dál,“ vzpomíná na srpnový konflikt Tamta. „Válka k nám naštěstí nedošla, zahlédli jsme jenom několik vojenských vrtulníků a slyšeli jsme bombardování Tbilisi,“ dodává.

Mladá arménská právnička Anuš Hajrapetujan byla ve chvíli propuknutí války mezi Ruskem a Gruzií na cestě do gruzínského černomořského letoviska Batumi. „Když jsme přijeli do Gori, byly tam už ruské jednotky a nenechaly nás projet dál na západ. Naštěstí nám dovolily se vrátit. Už jsem od té doby do Gruzie nikdy nejela,“ popisuje svůj zážitek Anuš. V gruzínském Gori, kde se vedly jedny z nejtěžších bojů, byly všechny připomínky války takřka úplně zahlazeny. Nad místní pevností hrdě plápolá červenobílá gruzínská vlajka, před sídlem primátora se nadále tyčí socha místního rodáka J. V. Stalina a policisté si užívají novou futuristicky prosklenou budovu, kterou jim po válce nadělila centrální vláda.

Zamrzlý konflikt

Saakašvili hrál v případě Jižní Osetie vabank, avšak přesto zjevně počítal s vehementnější podporou Západu, který mu sliboval členství v euroatlantických strukturách. V září 2009 však vyšetřovací komise EU označila Gruzii a tedy hlavně jejího prezidenta za viníka války. Celá Saakašviliho koncepce spolupráce se západními státy byla v troskách a o zlepšení vztahů s Ruskem tehdy nemohla být ani řeč.

Politické neúspěchy spočítali voliči gruzínskému prezidentovi v říjnu minulého roku, kdy jeho Sjednocená národní strana prohrála parlamentní volby a novým premiérem se stal Saakašviliho věčný rival a nejbohatší Gruzín Bidzina Ivanišvili. Mezi oběma muži – prezidentem Saakašvilim a premiérem Ivanišvilim – začala studená válka. „Nevím, proč Ivanišvili tak moc nenávidí Saakašviliho. Saakašvili není rozhodně svatoušek, jenže nenávist zatemnila Ivanišvilimu rozum a on vydává jedno nepromyšlené rozhodnutí za druhým,“ píše o situaci v Gruzii na svém blogu ruský novinář Grigorij Loliš. Ruský bloger především kritizuje Ivanišviliho zahraniční politiku. Za Saakašviliho podle něj měla Gruzie velmi špatné vztahy s Ruskem, ale výborné vztahy se Západem. Kvůli Ivanišviliho nekoncepčnímu jednání má však dnes země stále stejně rozpačité vztahy s Ruskem, ale začínají se také zhoršovat vztahy s Evropou a Američany.  

Nicméně je nutné podotknout, že vztahy mezi běžnými Gruzíny a Rusy nikdy nepřátelské nebyly, alespoň to vám dnes tvrdí skoro každý Gruzín, kterého se na Rusko zeptáte. Po válce v roce 2008 začali místní důsledně oddělovat osobní život a politiku. Za všechno špatné, co se přihodilo, podle nich mohou politici, jak gruzínští, tak ruští. O tom, že se vztahy mezi běžnými Gruzíny a Rusy již normalizovaly, svědčí například nový rusko-gruzínský film Ikona. „Nikdy jsem nepociťoval nějaké ochlazení vzájemných vztahů. Všechno, co proběhlo, bylo jen na úrovni politiky,“ myslí si o vztazích se severními sousedy skladatel hudby k zmíněnému filmu Enri Lolašvili. „Já se pohybuji především v okruhu svých přátel, spolupracovníků a umělců. V oblasti nesobeckých lidských vztahů, ve kterých nikdy nebylo žádné nepřátelství,“ dodává známý skladatel.

Nauru, Tuvalu a Vanuatu

Jižní Osetie a Abcházie jsou dnes sice podle mezinárodního práva stále považovány za součást Gruzie, avšak reálně nemají s Tbilisi už skoro nic společného. Rusové využívají toho, že v obou zemích nežijí takřka žádní Gruzíni, ale místní etnika s dlouhou historií autonomie a samostatného vývoje. Navíc Moskva do obou regionů štědře investuje a to i ve spojitosti s tím, že se v únoru příštího roku 30 kilometrů severně od abcházkých hranic v Soči uskuteční zimní olympijské hry. Seznam států, které uznaly jednostranně vyhlášenou nezávislost Jižní Osetie a Abcházie je ale dodnes žalostně krátký – Rusko, Nikaragua, Venezuela, Nauru a Tuvalu. Malý ostrovní stát Vanuatu dokonce letos v červnu své uznání nezávislosti obou regionů oficiálně stáhl.

Tamta Sicharulidze se domnívá, že hlavní problém ve vztahu separatistických regionů a samotné Gruzie spočívá v tom, že Jihoosetinci a Abcházci nikdy nebyli v Tbilisi považováni za plnohodnotné partnery. A když jejich přání nechtěli vyslyšet v Tbilisi, oni se prostě obrátili k Moskvě. „Podle mého názoru tento konflikt nemůže být vyřešen v horizontu 20 až 25 let. Nejprve musí přijít nová generace, která se bude snažit najít nová řešení a nebude zatížená přístupem svých rodičů,“ myslí si Tamta. Gruzie se díky rozhádanosti svých politiků ocitla mezi východem a západem, s tím, že ani k jednomu dnes nepatří. Snad se v budoucnu ukáže, že byl Tamtin odhad příliš pesimistický. Gruzie by si zasloužila, aby si místní politické elity vzaly příklad z vlastních občanů a ukončily své malicherné spory.